O nakupování

Přesunu-li se přes všechna období, kdy jsem nakupovala s neustále ukroucenou hlavou-to, jak jsem hledala roční Majdu mizející mezi regály….Přes období, kdy jsem kočár s druhorozenou Terkou pašovala do obchodů, jak tajně „kradené“ zboží a očima hypnotizovala všechny prodávající, aby nás nechali i s kočárem stát na své půdě a div jim za ten počin nelíbala nohy…. Přes všechna období, kdy při vjezdu s kočárkem a dvěma cácorkami zavěšenými po každé straně všude spráskli ruce…. Dostali jsem se teď už do období, kdy si víceméně nemám nač stěžovat.

Holčiny jsou, co se nakupování týče, soběstačné. Laďka plení regál první, položený nejníže. Terka druhý o patro výš a Majda ta už programově nosí pouze to, co jí chutná (což je mimo jiné obsah celého oddělení sladkostí, zmrzliny a ovoce, zeleniny). Proč si nepřiznat, že než neustále navracet všechny donášené poklady berušek, raději jezdíme s Kubou nakupovat osamoceni. Každý sám. Nemluvě o stavu, kdy pokud Vám dítko sedí v nákupním košíku (tedy mimo nebezpečné zóny) stejně jámou lví projet budete muset – pokladna. Občas bych ráda platila diskrétně někde u nějaké šedé kasy v šedočerné chodbě. Hlavně, když tu nebudou všechna ta lákadla ve všech úrovních našich třech mlsajících schůdků.

Přesto, že nakupování potravin máme jako rodina zvládnuto, jsou situace, kdy není vyhnutí a musí s námi i dcerky. Tímto nemilosrdným aktem je třeba nákup bot. Přesto i tady jsem se pokoušela o nemožné.

Nejprve jsem velikosti dívčích nožek odhadovala. To mi však vydrželo jen setinu jejich živůtků, než se postavily na své nožky a já z hrůzou zjistila, že jim koukají nejen palce, ale i patičky z druhé stany. Pak jsem si změřila velikost plosek děťátek a se zalomenou špejlí (zlepšovákem okoukaným od maminky, která s jeho pomocí plenila obuvnické obchody tehdejších východoněmeckých Drážďan) se vypravila do obchodu. Bohužel, poté, co jsem špejli párkrát zlomila ještě před příchodem do obchodu či na jeho prahu a vypadala jen jako matka, která se zapomněla a odskočila si od přípravy ražniči (proč jinak ta ulomená špejle, že?), vzdala jsem to.

Musí si je vyzkoušet. Bohužel. Do obchodu s obuví teď vjede tajfun, který upustí dítka u stolku pro děti s kreslením, kde se trojmo posílené dcerky ihned porvou o všechny pastelky a vyškrábou oči jiným dětem. Čímž ostatní děti ihned zatlačí do náručí rodičů, kteří tím pádem mají šanci začít svým dětem botky zkoušet. To samé se nedá říci o mně.

Žádná z dcerek se nechce zouvat, protože si sem přišly přece kreslit, ne si zkoušet boty. Žádné z těch starších se nelíbí to, co jsem jim právě vybrala. Kajícně musím říct, že mě jedna tato akce stojí tolik trpělivosti, že se pak týden vracím k normálnímu stavu. A to ta nejmenší ještě nožku všelijak kroutí, abych ji pro jistotu do nové botky nedostala. Nemá totiž nové věci ráda. To se, bohužel, nedá tvrdit o jejích sestrách a běda mi, pokud se jede koupit obuv jen pro nožky jedné.

Shrnuto. Nakupování je skvělá věc. Pokud jste sama, bezdětná a máte celý obsah peněženky pro sebe. Realita je však jiná. A snad o to hezčí…..

Těžko mi totiž kdy bylo lépe, než při vědomí, že mé „kazisvětky“ prošly v nových botkách louží, ale přesto mají nožky v suchu.

A takové nakupování před vánoci, když máte pro koho nakupovat a s každou drobnůstkou si umíte představit rozzářená očka těch malých „trapičů“, mi ten celoroční blázinec na kolečkách určitě vynahradí. A co Vám?