O lhaní jako když tiskne

Vědoma si toho, že nechci svou více než stosedmdesáticentimetrovou postavu zkrátit ani o milimetr, nasála jsem dojmu, že lhát nemohu ani kdybych chtěla. Poté, co jsem nejužší dětství prožila s věčně otlačeným nosíkem - to, jak jsem byla zkoušena ve své pravdomluvnosti, vyrostla jsem a dospěla. Problémem trochu zůstala má pravdomluvnost. Ostatně u dospělého člověka zaráží, když se neumí vlastním dětem dívat do očí, pokud hovoří o Ježíškovi či zrudne po kořínky vlasů, jestliže se snaží mlžit či alespoň předstírat lež ohledně připravované tajné oslavy narozenin svému muži. Prostě je to tak. Lhát neumím a zasvěceným okem mohu říci, že pokud se o to snažím, působím trapně. Počínaje fyzickými jasnými známkami lži (rudnutí, kapky potu na čele, koktání) a konče opravdu nejapnými výmluvami nehodnými každého.

Snad právě proto se mi narodily tři jezinky, pro něž je vlastní výklad reality nejen denní chléb, ale spíše nutnost. Jinak nechápu, jak je možné, že vše umí vysvětlit tak, aby to znělo uchu jejich i mému.

Pravda, také ony začínaly na výmluvách nehodnověrných a zvláště Terinka měla období, kdy "tatínek to říkal". Situace začínala většinou prostě...

Maminka, usurpátorka jedna, řekla na něco ne. Terka si stoupla s ručičkami v bok, očima zakroutila až jí bylo vidět bělmo a s despektem pronesla:"Ale tatínek říkal, že to můžem!!!" Co na tom, že byla jasná naprostá manželova nevědomost, co vše své holčičce dovolil. Ostatně u bonbonů k snídani či do postele po vyčištění zubů, bylo jasné, odkud vítr fouká. Co na tom, že odhaleno bylo vše ještě dříve než jsem se celou lež dozvěděla. Terka se snažila a "tatínek říkal". Pochopila, i když jí to trvalo déle než mně.

Poslední dobou mám však problém. Nosíky mých dcerek už nefungují, obličeje umí tajit pravý stav věci tak dokonale, že opravdu netuším, zda si ty ruce umyly nebo mě jen tak houpají. Snažím se a ony také.

Jedno je jisté oběma táborům. Asi i ony budou moci za pár let říci, že jsem jim stlačovala nosíky jako by to byly zvonky u dveří. Pravdu ovšem už dávno nezvoní a mně nezbývá než dávat jim šanci. Šanci, že když budou říkat pravdu, budou na tom lépe.

A držet se kuchyňského stolu, abych občas neuštědřila záhlavec dříve než se dozvím klikatou pravdu. Ostatně klikatá je vždy, protože má hodně zúčastněných berušek. Jsem si vědoma, že nikdy nebudu tak spravedlivá, abych nezpůsobila nové "křivdy".

Jak však na straně druhé zalepíte pusy žížalin, když v rozzářené náruči babičky pravdomluvně prohlásí:" Babi, neprskej na nás!!!" Inu každá zbraň je dvojsečná a já se už párkrát pěkně posekala, řeknu Vám.