O zájmových kroužcích mých nebo dětí?

Nikdy jsem neměla pocit, že by třeba holky chodily do tanečních kvůli tomu s plenou. Zdálo se mi zbytečné prát se s nimi o dudlíka a dělat, že věc, co jim tak chutná je vlastně fuj či snad hanbou. Tak nějak to přišlo samo. Bez breku i bez mé přílišné snahy. Nový trend doby - mít dítko neustále činorodé, co už od tří let navštěvuje kurzy angličtiny, keramiky, volejbalu či tvůrčího psaní, tedy není zrovna pro mě tím pravým. Stále budu mít pocit, že nejdůležitějším je, aby si holky hlavně hrály. Kdy jindy, když ne teď?

Mé dcerky však ducha doby nasály.

"Mami, proč já nechodím na angličtinu," přišla jednou Majda ze školky. Po pravdě? Nemohu říci dcerce, která úspěšně dva měsíce laškuje s dobrou výslovností R, že než se dopracujeme k Ř a strávíme ho tak, jak si myslím, že je dobré, půjde do školy. Logopedický kurz, který jsem kdysi proběhla, ve mně zanechal stopu malou, přesto jasnou. Nezatěžovat se něčím v době, kdy stejně není možné fixovat novou řeč natrvalo (to nemluvím o dvojjazyčných domácnostech, ale to se nás opravdu doma netýká, protože u těch nesčetněkrát začínajících rodičů se mluvy hodné naslouchání opravdu nedočkají).

"Mami, já chci chodit taky na tanečky?" přišla po týdnu Terka. A už je to tady. Nedá se nic dělat, musím se do toho vložit.

Proběhla jsem nejbližší okolí a zjistila, že našim malým nožkám (respektive Ladiným) odpovídá základní škola nedaleko, která otevírá přípravku hudební výchovy. Říkala jsem si- podíváme se na jednu hodinku a uvidíme, jak holky zareagují (proč si nepřiznat myšlenku, že pokud zájem neprojeví dostatečný, mají smůlu a já ještě alespoň rok pohov).

Nebudu si lhát do kapsy, žádná velká a úchvatná reakce ze strany holek se nekonala. Zato já se chytla, jak moucha na lep (ostatně už vím, proč se rodičům coby pouhým přísedícím "okukovatelům" nedostávalo židlí, byli na tom stejně jako já!). Paní učitelka je usměvavým sluníčkem, které celých pětačtyřicet minut září a na děti se to přenáší. Nic není špatně, nic nevadí, že si právě někdo odskotačil napít se. Že už pozornost upadá, rychle písnička doplněná pohybem. A já se rozplynula.

Co na tom, že než vyšlapeme do pátého patra bez výtahu s nožkami sotva delšími než jsou rozdíly mezi jednotlivými schody, jsme pěkně splavené. Ani nevím, proč mluvím v množném čísle, když je jasné, že hovořím o sobě. Ostatně ty soustrastné pohledy ostatních načinčaných maminek s ratolestmi jak ze žurnálu k té vařené bramboře, která právě dovlekla své tři malé brambůrky, hovoří za vše.

Co by však maminka pro to, aby si jednou mohla pořádně zplna hrdla pobrečet a rozplývat se nad svými anděly, neudělala? Čeká nás totiž předvánoční koncert. To se mám, co? Už teď žehlím štůsek kapesníků do zásoby….

Vždyť jenom od Hujerů (pardóón od Silných) nás přijde minimálně deset!!!