Homolky u moře

dyž se před měsícem a půl rodiče mého muže Jakuba rozhodli, že pojedeme letos na dovolenou společně do malého letoviska v Dalmácii, budeme bydlet čtrnáct dní u moře, kde oni vždy byli šťastni a spokojeni, byla jsem tím nápadem nadšena…..

Už se viděla, jak leží na pláži. Pleť má sametově snědou a na zádech si jí pohrává se šňůrkou subtilních plavek svěží větřík. Kolem jen tak roztomile poutíkávají její děti, které se jinak nehnou od písčité pláže a manžel právě tahá z vln úlovek hodný starousedlíka.

Mírně se nadzdvihla na lokty a zkontrolovala, jak se mají rodiče. Zamávala na ně. Seděli právě na terase jejich bílého pronajatého obydlí a popíjeli odpolední kávu. Úžasné!!!! A o tohle bych se měla připravit? Bylo jasné, jak bude na večerní poradě hlasovat.

Pak jsem se ovšem dozvěděla fakta. Místo vzdálené od Prahy rovných tisíc kilometrů, dle podrobného itineráře dědečkova dobrých šestnáct hodin jízdy. Nikdy!!!! Není přece možné nejen, aby přežili jízdu v autě se třemi dětmi tolik kilometrů oni, coby rodiče, aby ji přežily jejich děti na zadním sedadle coby nejneposednější bytůstky pod sluncem, prostě - nikam se nejede.

Dětská tělíčka jako by se o to víc snažila přimět ji ke změně názoru. Ekzém zaplavil každou dívčí končetinu lhostejno, které holčiny, na alergologii dostali hned tři doporučení k urgentnímu objednání se, kašel nejstarší se dal přímo krájet jakou měl intenzitu. Nechala se zviklat. Dobře pojedeme. Zkusíme to.

Otočila list papíru a začala na nové stránce.

Věděla jsem, že budu mít největší "problém" s oblečením pro sebe. Dvoudílné plavky jsem neměla nikdy, ostatně tělo do nich taky ne. Šaty mám jen vlastní výroby, potažmo všechny těhotenské, neboť jsem je většinou v létě potřebovala a teď, babo, raď. Přišel mi sympatický návrh kamarádky objednat si plavky z katalogu po internetu, o nic se nestarat a počkat až plavky přijdou do mých rukou bez práce. Výtečné!!!Snad jen pro konfekční postavy a lidi s neomezeným příjmem a dobou, kterou chtějí strávit na poštách u balíkových přepážek. Nicméně nedalo se nic dělat. Než jsem se nadála moje data už byla odeslána a kamarádka se jen potutelně usmívala.

Plavky přišly, to bylo potěšující. To, jak se na mou spoře oděnou postavu díval po letech můj manžel, bych nepřála žádné. Nevím, jestli je trestné chtít zabíjet pohledem, když vaše polovička (všimněte si, žádná drahá) jen tak mimoděk pronese:" Ale v tom katalogu vypadaly jinak, viď?" Pokud myslel fakt, že nejsou na těle osmnáctileté manekýny, měl pravdu. Z dalšího rozhodování jsem jej raději vynechala, nejsem sebevrah a taky nemíním kvůli vzhledu skočit pod vlak.

Během pár týdnů měla sbaleno, dokoupeny všechny ty boty do vody, neproniknutelné krémy na partie, které slunce skoro neznají (ostatně to bylo, je a bude celé její tělo), připraveny krabice plné jídla ( o tom také nejprve nepadla zmínka, že vařit si budou sami) a drobnosti pro holky do auta, když už nebudou vědět, jak sedět. Žehlila v třicetistupňových vedrech, pekla cukroví na cestu, když bylo ještě o kapínku hůř a jednou večer jedna z dcerek začala mít ke standardní rýmě teplotu. Obcházely ji mrákoty. V úterý si zašla pro troje antibiotika a čekala. V sobotu kolem sedmé večerní, vyráželi. Dvoje antibiotika využívané, třetí v chladící tašce s sebou.

Po šedesáti kilometrech se zeptala Terka: "A kdy už tam budeme?" Neměli to srdce odpovídat. Po stech kilometrech se nejstarší vlivem svého naturelu ozvala: "Kdo zavíral vodu v koupelně, já si ruce poslední nemyla!?"

Ještě hodně serpentin je čekalo, mnoho stoupání a zase klesání, hodně zastávek u silnice a nakonec krize za krizí posledních sedmdesát kilometrů. Po třiadvaceti hodinách cesty, byli na místě. Jejich stav se dal popsat jedním slovem - vyčerpaní.

Nahé dcerky vyhuply z auta a už tu před nimi stál. Kluk s rozčepýřenou patkou a modrým kukučem si ty "hanbaté" slečny prohlížel a holky rychle zapluly za máminou sukni. "Dobr dan", znělo jí v uších a snažila se rychle ze sebe vysoukat něco podobného. "Pojďte si vypít trochu kávy nebo raději něco chladného," snažila se chorvatsky paní domu. Když viděla její mrtvý pohled, rychle dodala: "Nebo raději až po koupeli? No, pojďte se podívat na vaše pokoje."

Bylo jí jedno, i kdyby je prováděli kotci pro dobytek jen s trochou přistýlky v podobě suchého sena. Jen ať tu teče teplá voda, křižovala se v duchu. Ovšem pohodlí, které skýtaly jejich pokoje si vychutnala hned, jen co je uviděla opravdu, tedy až po sprše. Dcerky se otřásly, shodily únavu z cesty a už se praly u tašek o ty nejlepší šaty, kterými by mohly ohromit toho pihovatého kluka domácích. Podařilo se na první pohled. Než si to stačila uvědomit byla bez dětí, které cizina - necizina křičely společně na dvoře.

Co bych tam napsala ještě jako zážitek číslo jedna?," říkala si a okusovala horní konec tužky, seděla na bílé terase a přímořský větřík jí ofukoval bosé nohy.

První ráno bylo pro Jakuba ranou do hlavy. Noc, kdy se cikády pod okny snažily seč mohly, přikryti jednou společnou plachtou, komáři nám pískali u uší, dusno k zalknutí a dcerky vzlykající ze spaní a ještě si já vzpomenu s tím, že má vzít tu obrovskou tašku k vodě. "Proč taháme tolik krámů?"

"To jsi sbalila snad všechno oblečení s sebou na pláž! Já to nepotřebné vyndám," dal se do otevírání tašky Kuba. Po chvíli se uraženě vynořil a povídá: "Jak to, že jsem tam nic zbytečného nenašel? No, když tak to vyndáme zítra."

Od toho dne jsme obsah tašky stokrát proměnily, nicméně se opravdu vlivem vypracovaného systému nezmenšoval ba právě naopak. Počet kruhů, nafukovacích matrací, člunu, rukávků a plovacích vest se měnil jen podle počtu ochotných rukou.

" Mami, já byla s Lukou u nich na večeři", hlásila po prvních několika dnech vítězka a jasná favoritka chlapce domácích, má nejstarší dcerka. "A co jste měli dobrého?", zeptala jsem se, přestože mě nejvíc zajímalo, co na to říkala nastávající tchyně, že si chlapec domů vodí každý týden jinou (holt, podle obsazení apartmánu).

Přestože se sama snažila působit dojmem, že se pro život na pláži narodila, měla s tím problémy. Stud jí nedovoloval nechat vykouknout žádnou část bílého těla a krk měla vykroucený tak, že si připadala jako nový druh žirafy - to, jak nepozorovaně a nenápadně neustále sledovala tři dcerky "neplavkyně", kterak dovádějí ve vodě. V prvních dnech mohla být spokojena, dcerky sotva omočily kotníky a už byly venku.

" Mami, mně napadaly kamínky do boty?"

"Mami, já jsem si špatně zapnula plavky?"

"Mami, kam mám jít na záchod?", raději rychle proběhla mělkou část vody a rozhrnula vodu v dlouhém tempu. Rychle uplavat. Voda byla tak čistá, že věděla, co se jí děje přímo pod nohama. Ten pohled na neznámý život ji znervóznil, tak se raději první den pohybovala co nejrychleji. Třeba ta rychlost všechny ty kraby, vodní ježky a jinou mořskou havěť prostě udolá. Udolala nejvíc jí. Přestala si jí všímat, jen nesměla naletět na Kubovo: "Půjčím ti brýle, to musíš vidět!" Ten obrovský gejzír vody, slanou vodu v nose, ústech , měla jen, když se podívala na tu krásu světa u vlastních nohou. "Hrůza, ty chceš, abych do vody vůbec nechodila, proč mi to dáváš!!!"

S přibývajícím počtem dní se dcerkám uvolnily křečovité pohyby a začaly si troufat, zrovna jako jejich matka. Žirafin krk zůstal, ale klidně seděl odhalen na molu. Nebyl den, kdy by se nějaká dcerka s prskajícím obličejem nevynořila a nekřičela:" Já se utopila!" A dny plynuly.

Pokud nedráždili počasí tím, že se vypraví na výlet, šetřilo je a slunné dny se pod stromy kolem pobřeží jen rychle střídaly. Jakubovi oči každou chvíli teskně hleděly za projíždějícím skútrem, že si i ona všimla: " Proč to taky nezkusíš?", dloubla si. "Myslíš?", raději kývla, třeba by její strach byl vidět. Když se pod dozorem chorvatského mladíka snažil naučit ovládání těch mořských koní pod kapotou, byla na něj pyšná. Vrátil se s takovým úsměvem, který snad naposledy viděla ještě, když se seznámili a ona prvně slíbila, že s ním pojede na víkend pod stan. Stejné nadšení.

Když si pak s dědečkem půjčili druhý den ještě malý člun, nadšení bylo jak lavina. Jen zapomněla nějak nakazit ji. Děti spokojeně seděli na člunu v oranžových vestách a ona už viděla, jak je bude vytlačovat na nějakou kru či část rozbité lodě, aby ve vodě než přijede záchranný člun neumrzly. "Voda má dvacet sedm stupňů", hlásil puntičkářský dědeček v ruce teploměr a po deseti dnech si i on sundal do sandálů ponožky.

"Mami, já bych chtěla rohlík?", snažila se uprosit mámu nejstarší dcerka. "Já zapomněla říct tatínkovi, aby nám tu nechal nějaké drobné", vysvětlila dcerce a raději nedodávala, že jsou bez financí zcela, otec někde na moři ( jak se ukázalo "vyhledával" pláže nudistů a potápěl se, proč asi?!!).

Když se vrátil, oddychla si. " Představ si, že ten chlap, co nám půjčil loď mi nechtěl dát můj pas!""Jak nechtěl?", nechápala. "Neustále nosil pasy cizích chlapů, a pak řekl, že už má jen pasy ženské a přinesl i ten tvůj." "Ty jsi ručil za loď mým pasem?", zuřivě se vrhla svému muži po krku. "Já tu jsem bez financí a ještě mi zaprodáš můj pas, aby mě ani nepustili ze země, kdyby se ti něco stalo!!!!" Pobavení rodiče si na dece raději odsedli a začali obědvat.

"Mami, já chci taky jíst", byla věta, která se ozývala nejčastěji. Tedy skoro."Nenašlo by se tu něco k snědku", jí bylo v těsném závěsu. Kdo nepekl čtyřicet palačinek na chorvatském pobřeží v pět odpoledne, neřekne vám, jak je důležité chovat se k jídlu uctivě a nic z toho, co se navaří, nevyhodit. Co na tom, že je právě jako hlavní menu drůbeží paštika s libanonským chlebem posypána drobky od "Bebe" sušenek. (Mám pocit, že nevíte, co je to hlad.)

"Jakube, nechceš se už raději otočit, ležíš už na téhle straně nějak dlouho", řekla svému muži do ucha a sama se otočila. "Neboj, já se nespálím, vždyť víš, že hned zhnědnu."

Večer stál u nočního stolku a prosil: "Nemohla bys mi pomoct se namazat, já se toho břicha nemůžu ani dotknout." Vařený rak (i když se to přirovnání asi nebude líbit ochráncům přírody) byl bílý bratr mého muže, tak rudý byl. "Lehni si na terasu, namažu ti to jogurtem, vytáhne to horkost." "Jeééé, to je studený, úúúúhhh, to je příjemný," ozývalo se s terasy a pěkných pár dní se tatík držel v triku zuby nehty. Stejně si ho nakonec pletli s místními, což se u mne říci nedalo (přestože se i má pokrevní matka zarazila, zda po návratu objímá vlastní dítě).

Obrátila další stranu v bloku a pokračovala.

Večery se mi zdály nejúžasnější… Tiché přímořské městečko se po horkém dni probudilo a dcerky po dvoukilometrové túře za zmrzlinou padaly do postelí přesně tak, jak se mi líbilo. A přitom městečko pulzovalo, v oknech vlálo mokré prádlo, křivolaké uličky a setmělá zákoutí jen vyvolávaly ty nejromantičtější představy.

"Co ty na to, nepůjdeme už spát?", řekl Jakub a pohlédl na hodinky." No, jo, vždyť ono je už deset!" Otočila tvář stranou a začala se smát, jsou tak jiní. Když ji uprostřed pobytu překvapil noční výpravou do města , kde se na klidné hladině u mol houpou osvětlené čluny, zářila a věděla, že je to mezi nimi stále přítomno. Jiní a přece chtějí s tím druhým být a sdílet.

Druhý den se vynořil ve vodních vlnách hned za jejím lehátkem. Lekla se tak, že sklopila sebe a ještě shodila do vody i jeho. "Já nemám hodinky, já je utopil", smutně hlesl, když se z vody vraceli. "Večer, až se moře zklidní, je najdem, uvidíš," řekla a opravdu si to i přála. "Vvvvv, jááá nemmůžu najjíít ruuučnník," třásl se v osm večer na molu tak, že ho raději než na večerní procházku, šla uložit do teplé deky a připravit horký čaj. Hodinky ztraceny navždy.

"Víš, co se mi teď stalo?", přiběhl úplně zelený a srdce mu bouchalo na hrudi tak zběsile, že to už při bližším pohledu bylo patrné. "Já jsem ztratil Laďku", vyhrkl tak rychle, že nebýt dcerky, která si zouvala sandálky v předsíni a zubila se už dobrou chvíli na svou maminu, tak bych se opravdu vyděsila. Bylo jasné, co potřebuje. "Tak povídej, jak se to stalo?" Klidně jsem poslouchala a škodolibý skřítek si tam někde hluboko ve mně mnul ruce. To je pořád: "Jsi zbytečně starostlivá, neboj, dej jim volnost a prásk ho", myslela si a raději se škodolibosti rychle vzdala, když viděla, jak se pořád ještě třese on. Nejmladší se vydala na výlet za babičkou po molu a trochu pozměnila cíl. Tak jednoduše by se dala popsat celá akce. Ovšem popsat pádícího Jakuba a hledající babičku, pobavené lidi na molu, které míjí dvouletý šprček a usmívá se a vykračuje si, lze jen těžko. "Kde je Terka, jak to, že se tu nehlásila už takovou dobu," supěl druhý den její otec, když si dcerka náhodou sedla s omalovánkami za jeho záda a tiše kreslila. "Klid, jsou tu všechny," uklidňovala ho. A dovolená vrcholila.

Ještě cesta zpět a bude, řekla si a otočila by nejraději prstenem.

Stalo se. Jsou doma. "Sláva vlasti, výletu, nezmokli jsme už jsme tu,"zpívala si v duchu, když zaparkovali v noci před domem. "Co považovat za úspěšnou dovolenou?", přemýšlela. To, že se děti vzdaly nemocí, naučily se dle svého věku "plavat", vzpomínky na sladké chvíle vlastního nicnedělání, na bezbřehou trpělivost Kubových rodičů, na vědomí, že byla se svým mužem celých čtrnáct dní nebo to, že už zase může řešit věci jako zameškaný "Trivivac" nejmenší či čím zahnat kašel prostřední. Některé věci děláme asi jen pro vzpomínky. Vzpomínky, které zůstávají a tam někde hřejí bez ohledu na roční období….