2 černí ďáblící
Milá Bellano, Tvoje články jsou fakt úžasné. Viděla jsem v tom přesně sebe a naše dva upíry, co se navenek tváří jako kočky. Mám holku a kluka, oba černí. Holka je taky z útulku asi stejná povahou jako Arwen, ikdyž se nechá hladit, ale to je tím, že jsem jí v jejím dětství musela den co den "znásilňovat" :). Měla to v útulku těžké, od miminka byla zavřená v kleci, tak mi chvíli trvalo vrátit jí sebevědomí šelmičky. Jinak je ale taky mistr světa, nad ní není, je nejlepší a nejšikovnější na světě, všude byla, všechno zná a vůbec nás nepotřebuje. Dělá nám milost, že tu s námi bydlí a jakmile je příležitost, utíká mi ven i centimetrovou škvírkou ve dveřích. V zimě jsem jí schválně pustila do sněhu. Chvilku stála na 3 a pak se rozhodla, že si počká na jaro :)
Druhý upírek je kocourek, ten je z domácího depozitu pí. Ondráčkové (Útulek pro opuštěná zvířátka), mám ho od 1 měsíce a skutečně by se pocity, když jsem si ho vezla domů daly přirovnat k tomu, když jsem si vezla miminko. Jenže kocourek je dodnes miminko, je to takový mazlíček uzlíček, doma jsem ho ještě asi 14 dnů kojila a mám s ním silné pouto. Ale bude to stejný truhlík jako Ole. V životě jsem neviděla spadnout kočku na bok, náš kocourek to umí. Nikdy jsem neviděla kočku, která nedoskočí tam, kam si to vyměří. Náš kocourek to umí, jednou při skoku ze stolu na lednici nespočítal vzdálenost a letem na lednici jen prohrábl :). Smála jsem se ještě za hodinu. A je stejný bufeťák, cokoli nechám položeno na kuchyni, kus chleba, karbanátek, polívka, pizza, prostě všechno co se dá ochutnat ochutná. Když je to v sáčku nevadí, jí se to i se sáčkem.
A do toho všeho přišlo miminko.
Já se tedy bála přijetí našeho miminka, hlavně od kočky, protože je nesnášenlivá vůči dětem. Naštěstí vše dopadlo dobře a přesně jak píšeš Ty, syn mi začal lézt proto, aby dosáhl na kočku, postavil se poprvé proto, že kočka byla na posteli a on na ní potřeboval dosáhnout a podezřívám ho, že ze stejného důvodu začal i chodit.
Teď mu bude rok a nastává období neustálého honění kočičích tvorečků po bytě a pokusy o mazlení se s nimi, ovšem tím krásným neohrabaným miminkáckým způsobem. Zatím to moje číči snáší, tak doufám, že vše bude idilické i nadále, ikdyž bude čím dál méně míst, kam před ním prchnout...
Jediné, čím se trápit nemusím je otázka, kterou si kladeš, jak se Tvá dcerka cítí, zda jako človíček nebo čičíček. Já totiž vím jistě, že naše kočky se cítí být lidmi, takže tím je vše vyřešené :)
Odpovědět