Agi a zvěř, aneb Mauglí a jeho parta

I když slovo majitel je asi velmi nepřesné a nadsazené.

Kočka totiž podobný pojem neuznává. O kočku se můžete starat, můžete ji krmit, s láskou o ni pečovat, poskytnout jí místo ve své domácnosti i srdci, ale nikdy ji nemůžete vlastnit. Dokonce i naše zhýčkané šelmičky, které by ve volné přírodě nepřežily ani minutu (možná je podceňuji – při troše fantazie si dovedu představit, že by místo lovu hlodavců stály u cesty a žebraly na kolemjdoucích piškoty a pohlazení) jsou nezvratně přesvědčeny, že na nás a naší péči nejsou nikterak závislé.

Občas mám neodbytný dojem, že fakt, že o ně můžeme pečovat, je naším privilegiem a něčím, čeho si musíme hluboce vážit.

Věřím, že kdyby naše kočky uměly mluvit, často by nám vyhrožovaly, že pokud je něčím popudíme (např. jídlo nebude servírováno včas, ve vyhovující kvalitě a teplotě), seberou si svoje mističky a hračky a přestěhují se k sousedům (kteří se o ně jistě budou starat mnohem lépe než my).

Přitom naše zvířata pocházejí z velmi skrovných poměrů. Není to žádná kočičí šlechta, ale obyčejní plebejci posbíraní z několika kočičích útulků. Oni sami se ovšem cítí být perlami naší domácnosti, ozdobou naší ložnice, klenoty našich srdcí a vládci našich životů.

Nejednou už jsem sama sebe proklínala za příliš měkké srdce a všeobjímající lásku k živým tvorům. Jsou chvíle, kdy mi nájezd ničivých stád kobylek přijde jako milosrdnější varianta než útoky smečky čtyř rozmazlených koček. Ve chvílích, kdy mi naši miláčci dávají najevo svou lásku tím, že si mi lehnou na rozečtené noviny, nonšalantně mi seberou sousto řízku z vidličky nebo mi zalehnou dýchací otvory, si vyčítám, že jsem byla tak hloupá a neomezila svou potřebu vlastnit něco příjemně chlupatého na plyšové hračky.

Zamoření našeho bytu čtyřnohými usurpátory proběhlo velmi nenápadně. Začalo to malým mouratým koťátkem, vyhublým stvořeníčkem s vyděšeným pohledem v obrovských zelených očích.

Dodnes si pamatuji, jak jsme si naši „prvorozenou“ kočičí slečnu vezli z pražského útulku v Tróji domů. Pocity, které jsem tehdy zažívala, nebyly nepodobné těm, které jsem měla o několik let později, když jsem si přivážela naši dceru z porodnice.

Po několika měsících idylického života s kočičkou, kterou jsme pojmenovali Mumík (ta Mumík, nikoliv ten Mumík), jsem začala řešit závažnou otázku, zda naše milovaná a zhýčkaná princezna netrpí pocitem osamění a nudy. A zda se na jejím duševním a citovém životě negativně nepodepíše její osud jedináčka.

Z tohoto důvodu přibyla Mumíkovi sestřička Arwen. Černá kráska se sice stala ozdobou naší domácnosti, nicméně již několik let statečně vzdoruje veškerým snahám o domestikaci. Ačkoliv se kvůli ní můžeme přetrhnout, lákáme ji na nejvybranější lahůdky naší kuchyně, vábíme vlídnými a lichotivými slůvky, vrkáme před ní a natřásáme se jako tokající tetřevi, ona nás jen povzneseně pozoruje svýma tajemnýma očima, přijme nabízenou krmi, vyslechne si příval komplimentů, ale pohladit se prostě nenechá.

Zato Mumíka zbožňuje z celého srdce. Nechává si od ní čistit srst a blaženě drží, když jí Mumíček se sadistickým zaujetím okusuje uši.

Po nějaké době nám přišlo líto, že máme celkem čtyři ruce, ale pouze jednu kočku, kterou jimi můžeme hladit. Rozhodli jsme se tedy pro třetí přírůstek do rodiny.

Stal se jím rezavý kocour, který strávil prvních šest let života v jedné místnosti spolu s ostatními padesáti obyvateli útulku.

Ačkoliv je kocourek Ole přátelské a přítulné povahy, následkem svého předchozího života se chová poněkud asociálně, asi jako chovanec ústavu pro duševně choré kočky. Asistuje při všem, co se v naší rodině děje, strká tlapky do vroucí vody, která bublá v hrncích na sporáku, nadšeně se vrhá návštěvám do náruče i do talíře, lehá si na nejfrekventovanější trasy v bytě, s blaženým výrazem narkomana olizuje igelitové sáčky a v nestřežených okamžicích vybírá odpadky z koše.

Většinou to komentuji slovy, že je sice divný, ale náš. Už jsme si zvykli a před nejúzkostlivějšími návštěvami ho pro jistotu schováváme coby černou skvrnu na dobré pověsti naší rodiny.

Ostatní, kdo k nám přijdou, bohužel musí přetrpět jeho nemožné chování. Přítulná rezavá kočička v nestřeženém okamžiku vypije návštěvě smetanu do kávy nebo ochutná z jejího talířku něco slaných bramborových lupínků či kousek dezertu.

Užaslému příchozímu se uvelebí na klíně a pokryje ho souvislou vrstvou vylínalých chlupů.

Přesto jsem naprosto nepoučitelná a nevyléčitelná z náklonnosti ke kočičí populaci.

Když jsem jednoho zimního dne potkala umňoukané kotě, které nešťastně sedělo před naším domem a klepalo se zimou, podlehla jsem jeho smutnému pohledu, a ke třem kočičím tyranům přibyl ještě čtvrtý přírůstek, strakatá kočička Anise.

Anise má něco ze zabarvení svých třech spolubydlících (od každé barvy má na kožíšku trochu) a hlavně něco z jejich povah. Po Mumíkovi je inteligentní, po Arwen ostýchavá a nepředvídatelná a po Olem odhodlaná porušovat všechny společenské normy a konvence.

Spolu naše kočky tvoří silnou čtyřku. Co nenapadne jednoho, na to přijde druhý. Co se bojí realizovat třetí, k tomu najde odvahu čtvrtý. Vzájemně se inspirují k nevyčerpatelnému množství rošťáren a útoků na naši nervovou soustavu a rodinnou pohodu.

Moje naivní představa, jak budu trávit klidné večery s kočkou na klíně, vzala za své. Spíš než jako chovatel domácích koček si občas připadám jako ošetřovatel v ZOO. Hlavně když se snažím naservírovat kočkám ohřátou konzervu hříšně drahého kočičího krmení a musím se všemi silami bránit jejich netrpělivým packám, kterými mě popohánějí k větší hbitosti.

Přes to všechno jsem se nebála, jak naše zvířena přijme nového člena smečky, neboli naši Agátku. Vycházela jsem ze zkušenosti, jak kápo Mumík přijímal nově příchozí do kolektivu. U Mumíka platí staré známé pravidlo, že kočka, která vrčí, nekouše. Mumík sice předstírá hru na zlou a krvelačnou bestii (což vzhledem k jejímu dobromyslnému vzhledu a nemalé nadváze vypadá poněkud komicky), ale pokud podřízená kočka neklade odpor a nezpochybňuje Mumíkovu pozici velitele destrukčního komanda, proběhne nakonec celá akce začlenění do smečky hladce.

Opravdový strach jsem měla spíš z toho, co se Agi od svých kočičích sourozenců naučí za nepravosti. Už jsem v duchu viděla obraz svého dítka, jak spolu s kočkami vybírá odpadkový koš, ochutnává návštěvám z talíře, krade mi tužky, papírové kapesníčky a složenky a trhá je na mikročástečky.

O takových lahůdkách jako je prozkoumávání kočičích misek, konzumace granulí nebo hra na provizorním pískovišti vytvořeném z použitého kočkolitu, už se ani nezmiňuji.

Kočky přijaly nového člena rodiny opravdu vzorně. Hlavně byly nadšené z Agátčiny postýlky, kočárku, autosedačky a kojicího polštáře.

Samotná Agátka je zpočátku až tak moc nezajímala. Když křičela, kočky znechuceně odešly z místnosti, ale mlčící Agi přilepená k mému prsu jim byla celkem lhostejná. Sem tam se mi taky snažily vnutit do náruče, ale ačkoliv v zásadě nemám námitek proti tandemovému kojení, nemilosrdně jsem je odháněla. Pokud žárlily, tak úzkostlivě dbaly na to, aby na nich nic nebylo znát. Naštěstí se mi za dočasný nezájem a nedostatek péče nemstily páchnoucími loužičkami na posteli nebo exkrementy na oblečení. Za to jsem jim velmi vděčná.

Takové drobnosti, jako že mi jednou vypily pracně odstříkané mateřské mléko (na chvíli jsem nechala kalíšek s převzácnou tekutinou na stole a bylo hotovo) jsem jim velkoryse odpustila. Taktéž mám jisté pochopení pro jejich pospávání v Agátčině ložním prádle a fascinaci jejími hračkami.

Však ona jim Agi všechna případná drobná příkoří začala brzy vracet.

Sotva se trochu rozkoukala po světě, zjistila, že kromě ostatních zajímavých hraček má doma i čtyři pohybující se předměty. A v různých barvách k tomu. Mám dojem, že se na kočky smála dřív než na mě. Sotva na ně uměla zaostřit, natahovala k nim ruce a radostně hýkala.

Dramatický zvrat v rozložení sil nastal v okamžiku, kdy se ze statického mimina stal lezoucí a po bytě se pohybující človíček. Kdykoliv se kočky objevily v zorném úhlu naší dcery, začala se zalykavě smát (což je za normálních okolností velmi vzácný projev radosti – aby se mi ho podařilo vyprovokovat, musím tančit na jedné noze, pitvořit obličej a ještě házet dítětem do výšky a lechtat ho na břiše … to vše najednou). A hned se hnala k nim, co jí síly stačily. Možná že kočky mají lví podíl na tom, že se naučila lézt po čtyřech. Zdá se, že tu proběhlo učení nápodobou.

Agi kočky miluje. Miluje především jejich srst. Není většího blaha, než se záludně připlížit ke spící kočce a vytrhat jí chumáč chlupů (a ty si strčit do pusy). To, že se máma zlobí a kočka tváří vyčítavě, je na celé záležitosti zřejmě to nejlákavější.

Nevím, zda kočky milují Agi, ale určitě ji přijaly do svého klanu malých škůdců. Všechny moje chmurné vize se do puntíku splnily. Jediná věc, kterou se Agátka od koček (zatím) nenaučila, je skákat po nábytku, ale obávám se, že i na to jednou dojde.

Určitý drobný kaz na dobře fungující symbióze našeho dítěte a zvířat vidím v tom, že si nejsem zcela jistá, s jakými tvory se Agi vlastně identifikuje. Přece jenom tráví většinu dne se mnou a kočkami. Kočky mají nade mnou početní převahu. Takže mám obavu, aby se má dcera necítila být kočkou. Zatím tuto mou teorii nelze potvrdit ani vyvrátit. Agi nemluví, ale ani nemňouká. S obavou proto čekám, jak bude její psychomotorický vývoj pokračovat. Sice jí každý den až do úmoru opakuji: „máma, máma, máma“, ale jestli mi místo toho odpoví „mňau“, budu mít jistotu.

Jako dítě jsem milovala příběhy o malém Mauglím, který vyrůstal mezi vlky. To jsem ještě netušila, že moje dítě bude mít podobný osud. Už ji vidím, jak za několik let třímá v ruce konzervu Whiskas a mňouká ke své smečce: „Vy i já jsme jedné krve.“

Asi ji budu muset brát víc mezi ostatní malá koťátka – pardon - chtěla jsem napsat děti.

Pokud se totiž zahledím sebekriticky na vlastní počínání, musím připustit, že svým chováním zrovna Agi jistotu v otázce, ke kterému živočišnému druhu náleží, nedávám.

Například nedávno jsem ji vzala k veterináři. Sice jenom jako doprovod, ale kdo ví, jak by to dopadlo, kdyby moje mateřská demence ještě o kousek pokročila. Možná bych v tom zmatku při odjezdu ke zvířecímu doktorovi nacpala dítě do přepravky a kočku přikurtovala do autosedačky. I když, občas si říkám, že by očkování proti vzteklině naší malé tvrdohlavé holčičce jedině prospělo.

Naštěstí aspoň pan veterinář si byl pro tentokrát jistý tím, kdo je pacient a kdo se jenom veze.

Snad se život v kočičí smečce na Agátčině životě nakonec podepíše kladně. Třeba z ní jednou bude zanícená ekoložka, bioložka nebo aspoň krotitelka v cirkusu.