O dětech a želvách

V ZOO Praha mívali program „Setkání se zvířetem". Pro sponzory, pro ty, co ZOO pomáhali, a pro děti, hlavně pro děti postižené a ohrožené. Když se taková návštěva přišla podívat na sloní želvy, ty hned věděly, kdo je kdo. Rozlišovaly věk, pohlaví, funkci. K dětem se želvy chovaly velmi vlídně a přátelsky. Ale jakmile přišel namachrovaný sponzor, želváci šli po něm. Proč? Podvědomě vyzařujeme signály. Držením těla, barvou hlasu, potem, pohyby. Želvy je velmi jasně vnímají. Proto na dominantního samce želváci útočí jako na možné ohrožení. Ale pořád nechápu, jak poznají handicapované dítě.

Protože to víc vnímá zvířata?

Po jednom křtu, kde jsem fungoval jako provařená hlava, mě paní Velenská vzala s dětmi právě k těmhle želvám. Venku dvacet pět stupňů, u želv ve výběhu snad padesát.

Vlhko k padnutí A z našeho plachého Eliáše se tam na chvíli stal želví Mauglí. Dlouze želvám hleděl do očí (stejná výška). Krmil je, hladil a mluvil na ně. Co říkal, nevím, já mu nerozuměl. Želvy asi ano, protože mu nic neudělaly. Ne že by byly masožravé, ale když se želva sloní někam vydá, nezastavuje se před překážkou, ta buď uhne nebo podlehne.

Taky krmení není moc bezpečné, želva má v čelistech dost síly na ukousnutí ruky. Nestalo se vůbec nic. Nemohli jsme Eliáše od želv dostat, prý - venku je zima. V tom želvím maxiterárku, teplota 50°C, vlhkost 100 %, kde se nesmí dělat rozruch, protože když rozčílíte kaloně, tak vás v letu počurají, kde po zemi běhají tropičtí deseticentimetroví švábi, jsem byl svědkem něčeho, čemu nerozumím a co se už neopakovalo. Když jsme přišli o rok později, Eliho v zoo zajímal nejvíc vláček.

Tentokrát to byl Benjamin, kdo se na želvy napojil a skamarádil se s Eberhardem. A aby měl pokus výpovědní hodnotu, měli bychom přijít zase za rok... Dvě děti a dva zážitky, to je na hodnotný pokus málo. Ale i tak se mi vtírá myšlenka na Marry Poppinsovou. Malé děti tam mluví s kosem a s nadpřirozenými bytostmi a jednoho dne tu schopnost ztratí. V židovské tradici se zas vypráví, jak dítě před narozením ví vše, ale anděl zapomnění ho uhodí křídlem. Že by v pohádkách a mýtech byl kus pravdy?

Třeba jsme věděli kdysi víc. Vnímali jsme to, co delfíni. Co vnímá každá kočka. Kdy přijde zemětřesení. Jak dlouhá a tuhá bude zima.

Kdo mě chce sežrat, kdo se bojí, kdo je bezbranné mládě a kdo partner pro život. Nevíte o nějakém volném psychologovi, který by nám dokázal vrátit ztracenou moudrost? Třeba by to bylo levnější než všechny radary, obranné prostředky, seismografy, detektory lži, psychoterapie a prášky...