Škola pod kůží

Oblíbený herec Petr Vacek vám každý měsíc vypráví o tom, co pro něj znamená být otcem. Je hrdým tatínkem Jonáše, Hanky, Eliáše, a tento rok se mu narodil Benjamin. Jeho vášní je ekologie.

Září. Ráno zima, tma – a mně se svírá žaludek. Škola.

Druhá třída. Škola Amálka, Kladno. Do školy mě vodí brácha. Snídáme kakao, co se nerozpustilo, chleba s máslem, co nejde rozmazat, a s plátkem sýra, co je tak studený, že nejde ohnout. Paní učitelka Tomková, co řekne, je svaté. Škoda, že její syn Jirka šikanuje třídu, ale to tehdy nechápeme. Ani to, že já a Michal šikanujeme Luďka. Jednou pro něj nikdo nepřijde a my dva ho vedeme domů a celou cestu ho strašíme, že ho někde necháme. Luděk brečí. Dochází nám, že jsme udělali něco blbě, až když ho dovedeme domů, jeho babička nás chválí a Luděk se přes slzy směje a strašně moc nám děkuje...

Srdeční arytmie, nebo přechod?

Praha, jazykovka “Křížkárna”. Paní učitelka Kodymová má ze mne zdravotní obtíže. Kromě řady zapomenutých úkolů, sešitů, plnicích per a úhloměrů zapomínám i 20 Kčs na školní výlet. Prohledám kapsy a tašku a dám to dohromady v desetníkách a dvacetníkách. Svážu to do kapesníku, trochu použitého. Paní učitelka zbledne, zrudne, otevře na sebe okno a druhý den nepřijde do školy. U paní ředitelky se pak dovím, že má třídní ze mne dostala srdeční arytmii (až po letech mi maminka lékařka prozradí, jak se tehdy musela smát, když jsem jí přesně popisoval potíže ženy v přechodu). Další zapomenutý úkol. Poznámka. Tu zapomenu dát podepsat, pak ztrácím podepsanou žákovskou. Nová žákovská a v ní poznámka na celou stránku, plná emocí mé zoufalé třídní. Táta si poznámku přečte a pod ní napíše - Byl napomenut.

Ukážu žákovskou ve škole a paní učitelka zase druhý den chybí...

Vstanou noví bojovníci...

Paní učitelka Schlogelová, ruštinářka. Všichni ji milujeme a věříme jí každé slovo. Nadšeně nám vypráví, že v SSSR je chleba zadarmo. Nacvičí s námi třicet ruských, sovětských a dělnických písní k 30. výročí osvobození.

Bratr Jan má sólo v písni Večer na rejdě, já hraju na triangl v písni Poljuško Polje. Když do školy přijde sovětská delegace, zazpíváme i českou lidovou Bodajž by vás vy mládenci čerti vzali. Paní učitelka dostává vyhazov. Ale k něčemu mi pěvecký soubor přece jen je. Když jezdím v zimě sám do Ďáblic, kde v té době jsou jen obludně velké paneláky, mezi nimi bahnité pláně, vykopané jámy a žádné osvětlení, zaháním strach zpěvem – I kdybychom padli všici, vstanou noví bojovníci...

Nová ruštinářka Galina Vasiljevna. Od ní chytám přízvuk, že se mě dodnes ptají (třeba ve Varech) - otkuda ty prijechal v Čechiju?

V páté třídě dostáváme angličtináře Mentzingera. Za čtyři roky nás naučí perfektně anglicky. Je to první člověk, který mi řekne – Petře, ty jsi takový šašek, ty nikdy medicínu dělat nebudeš.

Všechny školy nějak voněly. Kladenská Amálka kůží aktovky. Křížkárna voskem na parkety a sirobou dlažby. Botičská umakartem nových lavic a plynem z učeben chemie. DAMU ručníkem, co visel v dřevěné skříňce, potem ze sálů a cigaretovým dýmem.

Je to dávno, ale mé školy jdou pořád se mnou. Vůně, obrazy, úzkosti, lásky.

Ptávám se dětí – co ve škole? Na hloupou otázku mi dají hloupou odpověď – jo, dobrý. Ale i v nich to je. A bude. Tak bacha.