Kdo je tady dítě?

Ty nikdy nezestárneš, ty jsi věčný dítě... To jsem se dozvěděl, když jsem si stěžoval na artrózu v koleni. Připomnělo mi to Lábuse. Člověk ve fázi dvouletého dítěte, pokud jde o tvořivost a fantazii, díky tomu je génius. Lábusova tvořivost, tu závidím. Ale jinak... je o co stát?

Mám doma tři děti, říká žena s dvěma potomky a její tón jasně říká - to třetí je můj manžel. Dělá jí to dobře. Je nenahraditelná a důležitá, vše na ní stojí. Chlapi jsou kluci, jen mají dražší hračky. Škoda, že nejsme schopni vztáhnout toto „moudro“ na vztah děti - dospělí všeobecně. Proč dítě lpí na tak směšné věci, jako že se chodí jen po bílých dlaždicích? Proč nechce jíst to, co má, proč nechce spát, když má? Proč potřebuje do školky nutně tramvajku a nic jiného? Drazí spoludospělí, my máme mraky nevyslovených regulí, na nichž lpíme zuby nehty a které nejsou o nic logičtější než chůze po bílých kostkách. Kdo nenosí nízké bílé ponožky a neholí si podpaží, je out! Jo, to dává smysl... Dovedete si představit, že by vám někdo nutil jídlo, které vám nechutná, v době, kdy nemáte hlad? Nebo si představte, že nutně potřebujete světlé boty k šatům a prodavač vám místo nich vnucuje galoše. Jsme úplně stejní jako malé děti, ale z nějakého důvodu jsou ty naše starosti důležité a jejich směšné... Není to naopak?

Jsme věčně mladí a to se cení. Ale asi na to vymřeme. Jak malé děti jen bereme. Přece máme na to právo! Ale nejsme ochotni dávat.

A tak krásné mladé slečny budou mladé až do čtyřiceti a budou žít život stylu fastfood, se stálým přísunem radosti bez námahy. Mít dítě do toho nezapadá. Věčně mladí muži sice mají kdejakou elektronickou hračku, ale nejsou schopni rozhodnutí. Ženatý si pořídí milenku a když ji přivede do jiného stavu, neřeší, jestli zůstane s rodinou nebo se rozvede a začne nový život. Dá se na pití. Nebo v lepším případě jde hrát Call of Duty na pc...

Dětství má různé fáze. Brzo přichází ta, kdy se snažíme za každou cenu být velcí. Hlavně nedělat nic, co je pro mrňata. Fáze přirozená, bohužel pro spoustu lidí fáze doživotní. Co by tomu řekli lidi, že se oblékám jak chci, že si zpívám, maluju, nemám rád auta a místo muškátů pěstuju ředkvičky?

Je krásné, že děti jednají rovnou a že nepřemýšlejí. Jenže sebou plně nevládnou. Po dvacítce lehká nevýhoda. A tak se absolventka filosofické fakulty s honosným titulem PhDr. může chovat stejně jako absolventka MŠ. I hůř. Zmítají s ní komplexy, strachy a nedořešené dětství. Když nebudu mít jedničky, nebudou mě mít rádi.

Oproti módnímu trendu dávám přednost dospělosti. Lidem zralým, kteří se za dětskou část své duše nestydí, ale zároveň dokážou jako dospělí dávat a pečovat o druhé. Dokážou se rozhodnout. Vládnou sami sebou. Nepotřebují se vytahovat, aby si podpořili své křehké pubertální sebevědomí. Je krásné být dítětem, jak si to představoval Exupéry. Ale na padesátiletých nezralých harantech nic krásného nevidím.