Náhradní rodinná péče pohledem laika

Nemá cenu zkoumat jeho argumenty a důvody, kvůli kterým to udělal, berme to zdržení jako moment k zamyšlení. Pokud jde o mou odbornost, jsem stejný laik jako on.

Ovšem na rozdíl od něj jsem pár let jezdil do dětských domovů. I tak si netroufám zákon hodnotit, jen mě napadá spousta otázek.

Všichni odborníci, co znám, se shodují v jednom - je to správná cesta. Dětem je samozřejmě líp v pěstounské rodině než v dětském domově. Ovšem dál se názory rozcházejí. Podle jedněch se nový zákon ústavních zařízení nijak nedotkne. Jinak to vidí ovšem ti, kteří v dětských domovech pracují nebo pracují v neziskovkách, poskytujících dětským domovům služby. Bojí se rušení dětských domovů a snížení kvality péče o děti v dětských domovech. Ano, říkají zastánci zákona, dětské domovy se skutečně mají rušit, ale ty nevyhovující. Ty velké, zastrčené daleko od civilizace. Jenže já vím, že i ty velké nelidské děcáky, kde byly kdysi děti ve „třídách“ podle věku, už dnes vypadají jinak. Za ty roky, co je znám, se změnily k lepšímu. Téměř všude dnes najdete místo tříd stejně starých dětí rodinné buňky. Mnoho tet, strýčků má odborné vzdělání. Už to nejsou jen ty paní ze zrušeného kravína, které jinde nedostaly práci. Je spousta osvícených ředitelů a ředitelek. Jsou malé dětské domovy, jejichž bývalé děti nacházejí uplatnění, mají práci, rodiny. Jak se zdá, rušení se týká i jich.

Vznikly vazby s neziskovkami, které poskytují nejrůznější služby. I to je ohroženo, protože se změnily podmínky grantů.

Dnes už grant „na děti z dětských domovů“ nedostanete. A tím se může kvalita péče v dětských domovech zase zhoršit. Zastánci zákona argumentují tím, že to není problém novely, ale ministerstev. V ústavní péči se totiž kromě Ministerstva práce a sociálních věcí angažuje také Ministerstvo školství a Ministerstvo vnitra. A pokud je neziskovka uznanou sociální službou, má šanci získat grant i na práci s dětmi z dětského domova. Ovšem na jiném odboru ministerstva. Podle odpůrců hrozí ovšem i odchod firemních sponzorů.

A tak vidí osud budoucnost dětských důvodů černě - špatně financované ústavy, kde zůstanou jen děti, které nikdo nechce. Kvalitní zaměstnanci odejdou, zůstanou jen zoufalci.

Hrozí dětem návrat do nefunkčních rodin? Podle kritiků zákona ano, prý se to už děje. Uvádějí příklad hocha, který šikanoval své rodiče. Z dětského domova utekl, ale už se nevrátil. Soud rozhodl o jeho návratu do rodiny, kde prý dál tyranizuje rodiče a spěje na dráhu kriminálníka...

Do pěstounské péče není koho dávat, ti „vhodní“ už tam jsou. Ano, říkají zastánci zákona, podle současných podmínek. Pokud se podmínky změní, může jich být mnohem víc. Ale... máme dost pěstounů? Jsme schopni je připravit včas a v dostatečném počtu?

Co když nebudou? Sníží se nároky na jejich kvalitu, aby jich bylo víc? Sice to nesouvisí, ale vím, jak je těžké dostat dítě k adopci. Tak se mi jako laikovi nechce věřit, že pěstounům najednou budou všichni vycházet vstříc.

Co bude s dětmi, které pěstouni nezvládnou? Vrátí je? Pokud bude fungovat vzdělávání pěstounů tak, jak má, k podobným situacím nedojde, věří zastánci novely.

Kdo si vezme romské děti? Těch je v domovech hodně. Bohužel hodně je u nás i rasismu.

Ideální pěstounská rodina by měla mít nanejvýš tři děti, aby byla péče kvalitní. Jenže co se sourozenci, kterých je víc? Rozdělit?

Tohle všechno už není podle obhájců novely problém zákona, ale toho, jak se bude provádět. Naopak prý novela obsahuje nové kontrolní mechanismy, jako dohody městských částí s pěstouny, kde jsou stanoveny povinnosti i kontrolní mechanismy.

A co dočasní pěstouni, na přechodnou dobu? Dostanou odebrané dítě na rok, na půl roku. Zbytečná instituce? Co se může změnit v rodině, ze které bylo dítě odebráno, za půl roku, že se najednou může vrátit? Může se změnit dost, problém je v tom, že nejsme zvyklí pracovat s ohroženými rodinami. A co změní v práci s rodinami? Zatímco v západní Evropě mají sociální pracovníci na starost 15 rodin, u nás připadá na jednoho 400 rodin.

Péči o ohroženou rodinu vidí skoro všichni jako zásadní věc. Docílit toho, aby dítě vůbec nemuselo být odebráno. Sem směřovat nejvíc peněz a úsilí, aby to v žádném případě nemuselo být odebráno ze sociálních důvodů. No jo... ale není takovýhle požadavek na nějakou revoluci?

Je možné, že odborník/ce, který dočetl/a až sem, se právě chytá za hlavu.

V takovém případě bych si moc přál, aby u toho nezůstalo a aby se chytil/a i pera nebo klávesnice. Právě proto tohle celé píšu. Zatímco jsou noviny zahlceny balastem, taková důležitá věc, jako co bude s ohroženými dětmi, nějak mizí ze zřetele. Jsou lidi, kteří jsou z novely nešťastní, a nedá se to svést jen na to, že jim končí pohodlné živobytí. Celý život zasvětili opuštěným dětem a teď jako kdyby jejich práce neexistovala. Aspoň oni to tak cítí. Jsou laici jako já, kteří lehce čuchli k problému a jeho skutečnou hloubku jen tuší. Ale jedno vím - starat se o ohrožené děti není dobro, nýbrž pud sebezáchovy. Proto považuji tenhle zákon, vlastně jeho novelu, za jednu z nejdůležitějších věcí současnosti.

A kdyby se mi podařilo vyvolat debatu, ať zde či v denním tisku, která by objasnila problémy zdánlivé a pomohla řešit problémy skutečné - tak už mi nemusíte k Vánocům dávat nic jiného!

Další informace o náhradní rodinné péči naleznete v časopisu Děti a my.