Spát, spáát…

Můj bratr Jiří šel na střední o čyři roky později. Po nějaké době po maturitě to už nebylo poznat.

Naopak, někteří spolužáci vypadali starší, i když Jirkovi bylo o čtyři roky víc než jim. Tehdy to byla záhada, dnes už to chápu. Zatímco Jiří byl v tu dobu ještě sám, ostatní měli rodiny.

Stárli před očima a Jiří kvetl, přestože se společenskému životu nijak nevyhýbal.

Coby nastávající šťastný otec jsem se setkal s kamarádkou Bašou. Do mého čirého opojení vpadla jako kroupy její věta: „Vyspi se, dokud to jde, na vyspávání do desíti zapomeň“.

Jonáš nespal. O dětech, co usnou v osm a spinkají do osmi, jsem také v pohádkách slyšel, ale nezažil. Vstával v pět. Jeden z nás rodičů vždycky odnesl dítě do obýváku. Jak jsem byl vděčný za ranní televizní vysílání! Usínal jsem na zemi a v podvědomí poslouchal zvuky, abych zabránil nehodě. Tehdy jsme zkoušeli v Ypsilonce Prodanou nevěstu. V jednom okamžiku dostanu coby Vašek záchvat a omdlím. Tohle místo jsem na zkouškách miloval - jak jsem padl na zem, okamžitě jsem usnul, vděčný za každou minutu.

Zato v Praze stověžaté jsem se neomezil jen na zkoušky. Mám tam roli vypravěče a občas jen sleduji děj na jevišti. Pamatuju si, že jsem se chtěl jen na chvilku nenápadně opřít o žebřík... a pak jsem najednou uslyšel podezřelé ticho a hihňání. Nevím, jak dlouho jsem spal, ale ty chechtající se bestie, mí kolegové, přestali hrát, obestoupili mě a na diváky dělali „pšššt“. Diváky taky nejvíc potěší cizí neštěstí, takže jsem myslím první a asi i poslední herec, co sklidil potlesk na otevřené scéně za to, že usnul na jevišti.

Je krásné spát s miminkem v jedné posteli... jenže časem začne mít dlouhé končetiny. Nevím, proč se dětem do tří let tak často zdá, že jsou vrtule. Vše je relativní, a máte-li v posteli živý kolotoč, je i postel dva na dva metry úzká. Jak to ti indiáni s houpací sítí dělají?

Děti vyrostou a začnou spát dlouho.

V ten okamžik přijde škola. Ať je stávka nebo státní svátek, vstává se v šest třicet. K tomu noční návraty po představení, člověk je tak rozpumpovaný, že stejně dřív jak po půlnoci neusne. Čili ze spaní zase nic.

Komu to nestačí, ať si pořídí další děti, když už jedny povyrostou. Díky tomu jsem dokázal svůj spací rekord posunout dál. „Ostrá. Kamera jede! A ... akce!“ - Nic. - „Stop, co je?“ - „Vacek spí!“ Nejsladší není deset let starý med, ale, jak praví princezna Koloběžka, spánek. V posledních patnácti letech tedy moc nesladím. Ale stojí to za to. Spolužák Mejdlo stejně vždycky říkal: „Nespi! Budeš malátnej!“