Re: Já nikoli

Asi mne budete považovat za těžkého materialistu, ale některé věci bez peněz prostě nejdou. O děti DD je z hlediska materiálního postaráno dobře, ale budou mít stejnou životní úroveň, když ústav opustí? Proto se děti podvědomě brání, ony to moc dobře vědí! Ale ani z rodiny neodcházejí děti ze dne na den, byť s několika tisíci v kapse, ale rodina jim dále pomáhá, třeba i materiálně, ale také radou, mohou přijít s partnerem, s dětmi, babička s dědou vnoučata pohlídají, věnují se jim ve volném čase, děti jsou tak pořád členy rodiny, to v DD nejsou. Dneska je v řadě případů děsně módní pořádat sbírky na dětské domovy a opuštěné děti, ale je to to, co děti potřebují? Není to spíš naše úlitba ve smyslu "tady máš pár šušňů a neotravuj"? DD mají sponzory, děti častokrát jedou na hory i k moři, ale po odchodu z DD se jejich životní standard prudce sníží. Když nebudou DD, nebudou pěstounské rodiny pro sponzory tak atraktivní. Ne, fakt jim nezávidím, že se třeba v rámci sponzorského daru dostanou na 14 dnů k moři, ale je dobře si uvědomit, že ve své původní rodině byse k moři častokrát nedostaly ani v dospělosti. Nezaděláváme tím dětem na problém a životní trauma, když je v dětství vychováme v relativním dostatku, zahrneme je sponzorskými dary a pak je vypustíme do života, kde nebudou mít nic zadarmo?

Ad vzdělání: podle mého selského rozumu je přece jedno, jaké vzdělání pěstounští rodiče mají. Důležité je, aby dětem dokázali vštípit pracovitost, naučit je řešit životní situace a snažit se jim dát nějaké vzdělání, i kdyby to byl jen výuční list. Copak musí mít pěstoun maturitu nebo nedej Bože i vyšší vzdělání? To nám nestačí člověk s výučním listem, ale schopný, ochotný a pracovitý? Není požadavek na nějaké formální vzdělání spíš honba za tituly?