Chovatelské okénko - díl první: Přichází přemožitelka!

Prvního psa jsem dostala, když mi bylo jedenáct let. Byla to fenka trpasličího pudla jménem Aida - něžné, moudré a neobyčejně chápavé stvoření, které mi bylo během dospívání tím nejlepším společníkem a přítelem.

Když po uplynutí jednoho desetiletí skončila Aidina věrná služba a fenečka přesídlila přímo do psího nebe (kam právem náležela), myslela jsem, že ji nikdy žádný jiný pes nenahradí. Moje "bezepsí" období trvalo téměř osm let. Poznala jsem muže, s nímž jsem se rozhodla sdílet cestu životem, a porodila dítě, jež mi ten život notně zpestřilo.

Manžel je narozdíl ode mě člověk "kočičí". Jeho láska k svéhlavým umňoukaným čtvernožcům mě nakazila natolik, že ještě před potomkem vlastní krve do naší domácnosti postupně přišlo několik koček. Jejich počet se v současnosti ustálil na čtyřech rozmazlených obtloustlých kouscích.

Dlouho jsem svou přirozenou náklonnost ke psům potlačovala nebo uspokojovala náhražkami v podobě kontaktu s cizími štěkavci. Jenže pravá láska nezná překážek. Srdci člověk neporučí a v mé hrudi se čím dál tím častěji ozýval svíravý stesk po životě s uslintaným chlupatým přítelem.

Do toho přišel manžel s obavami, že nás příbytek není dostatečně zabezpečen proti vniku zlodějů, zloduchů a zlostníků všeho druhu. Jelikož je duší technik, jal se přemýšlet o zabezpečovacím zařízení. Já, jakožto typ spíše humanitní, vycítila šanci na splnění svého napůl pohřbeného snu. Posilněna četbou knihy "Vyberte si pejska" a dvoudeckou červeného vína (nám kojícím matkám stačí málo) jsem jednoho večera muži svého života vylíčila dokonalý plán. Pořídíme si psa! Hlídače objektu, společníka matky na mateřské dovolené a kumpána a kamaráda čiperného batolete.

Nemohu s čistým svědomím napsat, že by byl otec mé ratolesti přednesenou ideou vysloveně nadšen, podstatné ovšem bylo, že ji nezavrhl. Mé roztoužené duši, vyprahlé a hladové po psí lásce, stačilo málo. Jala jsem se vybírat dokonalého přítele pro naši rodinu.

Musela jsem ovšem sama sebe podrobit tvrdé sebedisciplíně - kdybych se rozhodovala pouze srdcem, mohl po naší zahradě pobíhat tajemný československý vlčák (fascinující plemeno vyšlechtěné křížením německého ovčáka a vlka), ztepilý rotvajler či akurátní německá doga.

Několik týdnů jsem strávila zavrtaná v atlase psů a stále hledala onoho ideálního psa: tak akorát velkého, tak akorát chlupatého, tak akorát temperamentního a tak akorát neústupného vůči vetřelcům vkročivším na náš pozemek.

V seznamu, zahrnujícím mimo jiné belgického ovčáka či kolii, se brzy začalo profilovat jedno jediné jméno, onen dokonalý pes, nejlepší ze všech, hvězda mezi všemi domestikovanými šelmami … a tou byl (chvíle napětí) … chodský pes. No, netvařte se, že jste o této perle mezi domácí zvěří dosud neslyšeli! To byste urazili moje kynologické i nacionální cítění. Odolám touze vám odcitovat celý standard plemene, jen podotknu, že se jedná o psa ovčáckého typu, zbarvení černého s tříslovými znaky, chlupatého, dobromyslného společníka a přitom dobrého strážce, milovníka dětí, mazlivého kamaráda, temperamentního klauna a rodinného společníka. Prostě, psí jednička na trhu!

Moje volba byla jasná. Poté, co jsem jedince oné skvostné rasy viděla na vlastní krátkozraké oko, poté, co jsem fundovaně pohovořila na diskusním fóru chovatelů, zaplála v mém srdci pochodeň vášně pro chodského psa. Nebylo již jiné cesty, nebylo možno učinit krok zpět, ba ani krok stranou. Musela jsem jeden exemplář vlastnit!

Jistý malý nepatrný problémek ovšem nastal se skutečností, že mé srdce vzplálo na podzim a koupě psa byla naplánovaná až na přelom jara a léta následujícího roku. Ó, hrůzo! Má věčně proklínaná netrpělivosti! Co teď?

Rozhodla jsem se, že tentokrát budu opravdu hodná a bez konzultace s manželem nepodniknu žádné ukvapené kroky. Jak krásné rozhodnutí! Bohužel stačil jeden telefonický rozhovor s chovatelkou, jejíž chovatelská stanice byla právě v očekávání přírůstku, a bylo zaděláno na manželskou rozepři. Musím uznat, že můj muž nesl novinku, že jaro začne už v lednu, relativně statečně. Odolal pokušení připravit násilně naši rodinu o matku a jen se suše optal, kolik nás ta sranda bude stát a kde bude pes pobývat do doby, než pro něj postaví boudu.

Ujistila jsem svého životního druha, že takové malé štěňátko nezabere příliš prostoru, a dušovala se, že veškerá péče o psisko bude ležet na mých bedrech, takže pán a vládce domácnosti si ani nevšimne, že je doma něco jinak.

Pravděpodobně jsem byla poměrně přesvědčivá, neboť netrvalo dlouho a udělali jsme si výlet do chovatelské stanice "z Dašického zátiší", abychom se seznámili s maminkou našeho budoucího psího společníka. Jelikož se nám zalíbila nejen chodská fena v očekávání, ale i paní chovatelka, slovo dalo slovo a my se zapsali do seznamu čekatelů na štěňátko.

Porod, který proběhl v polovině listopadu, jsme prožívali téměř s takovým napjatým očekáváním, jako zrození vlastní dcery. A hned prvorozená fenka, ta největší, nejtmavší a nejtemperamentnější z celého vrhu, byla přislíbena do naší péče. Dobu čekání jsme si zkrátili nákupem výbavičky, studiem chytrých knih o psech a psychologickou přípravou na soužití s novým členem rodiny.

A pak nastal den D, hodina H a minuta M a my v příjemně vytopené, pohostinné a útulné kuchyni paní chovatelky nabyli do svého majetku černé všetečné štěňátko, malého plyšového medvídka se sladkým výrazem ve velkých tmavohnědých očích.

Tvoreček okamžitě vycítil, že jsme jeho nová smečka, bez sentimentu se rozloučil se svým dosavadním domovem a s odzbrojující důvěrou vložil svůj osud do našich ruku.

Po příjezdu do nové domácnosti si psík všechno očuchal, poškádlil kočky, olízal dítko, ulehl na gauč a spokojně usnul. Žádné tesknění a nervozita se nekonaly.

Psí slečna s šlechtickým jménem Joyce z Dašického zátiší, nás prostě uhranula, omotala kolem packy, utáhla na vařené nudli … prostě jí stačilo jedno odpoledne a byli jsme jí doslova přemoženi. Z toho důvodu jsme si ji přejmenovali na Buffy, přemožitelku upírů (kdo nesledoval kultovní seriál, pravděpodobně nepochopí a bude si muset doplnit kulturní vzdělání).

A tak jsem se stala psovodem (nebo snad pro genderovou správnost psovodkou?) a moje dítko psovoďátkem. Má dcera Agáta už byla zvyklá na život v kočičí smečce, přesto jsem z jejího soužití s nemotorným, kousavým a hravě praštěným štěňátkem měla obavy. Ty se však projevily jako zcela liché. Agi zřejmě jednou opravdu bude zooložkou nebo aspoň krotitelkou v cirkuse, protože na společnosti rozjíveného choďátka od samého počátku shledávala pouze samá pozitiva. Konečně měla po ruce někoho, kdo byl vždy ochoten přetahovat se o smeták, nechat si ukazovat v knížce Krtečka a celou jeho partu, hrát na jukanou, bafanou, poráženou a tahanou za ocásek … a prostě se bezmezně radovat ze života, tak jak to umí jen mláďata.

Příchod přemožitelky nás navíc donutil přestat se vymlouvat na počasí a co dvě hodiny vyběhnout ven a oddávat se procházkování, slalomu mezi záhonky, skokům přes kaluže, kroužením po dvorku a štěkáním za plotem (pozn. - štěkají pouze Buffy a Agi, já se jen tvářím hrozivě a odrazuji kolemjdoucí pohledem).

Zanedlouho jsem si už nebyla schopná představit, jak jsme jen bez psa mohli žít.

Manžel měl ze začátku k nově příchozí člence kolektivu poněkud vlažnější vztah, ovlivněný skutečnostmi, že ho iritovala rozkousaná obuv, pomočený koberec, smotky chlupů na pohovce a neustálý frenetický pohyb štěněte po pokoji. Taktéž ho přemáhal soucit nad našimi kočičími spolubydlícími, kteří po letech sladké nečinnosti okusili vzrušující život kořisti proháněné krvechtivým predátorem.

Jak se dále vyvíjely propletence vztahů, kdo se stal alfou smečky a kdo si musel pořídit nové papuče? A co kočky? Mají si kde hrát? To vše se dozvíte v dalším pokračování chovatelského okénka na Rodině, které (pokud nebude autorka rozsápaná hladovým psem), bude zveřejněno již brzy.