Re: Také mám ráda psy, ale...

Arsielo, já právě tohle z vlastní zkušenosti znám. Psa jsem si kdysi moc přáli, nakonec vybrali plemeno dalmatina, asi si řekneš, že jako módní doplněk nebo, že jsme byli ovlivněni filmem 101 dalmatinů, tak to fakt ne. Ale jako dítě jsem si s dalmatinem hrála a chodila jsem ho venčit, byl to pes našich sousedů. Takže takový "přítel" z dětství. Jako dítě jsem měla takového psa zafixovaného jako milého, živého, přátelského a i hezkého psa, byla s ním legrace. No tak jsme si samozřejmě pořídila zase dalmatinku. Krásné štěňátko. Prostudovali hromady kynologických knih, nakoupili všechno, co bylo potřeba, sehnali veterináře...No pejsek to byl úžasný. Krásný, milý, přátelský, podle mě měl i smysl pro humor, někdy mi připadalo, že se směje. Ale buď jsme my zklamali jako vychovatelé psa a nebo ona byla nesmírně paličatá a nevychovatelná, nedala se vycvičit. Prostě si skoro pořád dělala, co chtěla. Jinak venčení, uklízení exkrementů - to jsme zvládali. Jinak, co se dalmatinců týče - línají celoročně, na jaře a na podzim ještě víc. Nakonec byla pes často sám doma, kvůli časově náročné práci, takže už bydlí u rodičů, je hodně na zahradě, ale spí v domě. A je tam asi spokojenější. Vždycky se na ní moc těšíme.