Československý vlčák

Bellano, musím vás pochválit za výborně a vtipně napsaný článek. Hezky se mi to četlo. Jinak já jsem ten člověk, který na tom byl stejně jako vy - od dětství "pejskomil" a "pejskochtěl". Do dospělosti jsem si kompenzovala potřebu půjčováním cizích psů, ale když jsem ve 21 letech poznala svého budoucího muže, splnila jsem si svůj "psí" sen. Nebyla jsem ale tak zodpovědná, jako vy a vybírala jsem především srdcem. Má volba padla na Vámi zmíněného "tajemného" československého vlčáka. Nakonec jsme měli doma dvě fenky (jedna z nich ale velmi záhy zemřela na vrozenou vadu). Život s takovým psem je velmi bohatý a intenzivní a nelituji toho, že jsem toto plemeno zvolila. Ale je pravda, že každý by tohoto psa mít nemohl. S vlčákem je potřeba jiný přístup a jiná výchova, než se běžně prezentuje v knihách. Nám to klape až poté, co jsme začali naší fenku vést jako ve skutečné vlčí smečce. Připadám si někdy jako blázen, když náš pes zlobí a já před návštěvou na psa vrčím a cením zuby. :-)) Zabírá to ale mnohem lépe, než nějaký křik a mlácení. Přeji Vám mnoho šťastných chvil s choďáčkem - nějaké jsem také poznala a jsou to opravdu milí a pěkní psi.