Chovatelské okénko - díl druhý: Jak se krotí chodi

Patřím k lidem, kteří před snídaní nejsou schopni ani svléknout noční úbor. Moje obvyklá rána vypadají tak, že poslepu tápu domácností, rozlívám čaj po podlaze, šmátrám po něčem k snědku, hodím to dítku na pultík jídelní židličky, pustím mu na DVD Krtečkova dobrodružství a pak se namáhavě snažím zorientovat v čase a prostoru. Před desátou hodinou dopolední se mnou není rozumná řeč, a to ani v jednoduchých větách.

Malému choděti bylo moje ranní rozpoložení naprosto lhostejné, jeho močový měchýř vyžadoval vyprázdnění bez ohledu na absenci kondice psovodky. Rána se u nás změnila v šílený závod s časem a štěněcí potřebou vyprázdnění. V rychlosti přes noční košili obléct oteplováky a bundu, Agátě přes pyžamko overal, na hlavu čepičku, obout sebe, obout dítě, popadnout potomka, za zoufalého vytí opuštěného štěněte snést dceru ze schodů, posadit ji na bednu na chodbě, za zoufalého křiku opuštěného roběte vyběhnout schody, popadnout štěně, seběhnout schody, vystrkat nespolupracující skupinku před dveře … popadnout dech a zklidnit divoce bušící srdce.

Není lepší ranní osvěžení než se pět minut po probuzení brouzdat sněhovými závějemi! (Dle počasí lze sněhové závěje nahradit lepkavým blátem, studenou kaluží či chladivou rosou.)

Ze začátku byla moje úspěšnost méně než padesátiprocentní. Někdy jsem stihla štěně vyexpedovat na trávník ještě před vykonáním potřeby, často ale nějaké to neštěstí skončilo doma na podlaze. Psí mládě nás brzy donutilo přehodnotit názor na preferenci podlahových krytin a ani ne po týdnu soužití s chodětem jsme koberec vyměnili za linoleum. Občas se přihodily i nehody, které podkopávaly moji lásku k ochlupeným čtvernožcům. Poté, co jsem ob den musela prát Agátiny panenky, čpící psí močí, jsem několikrát zapochybovala o svém zdravém rozumu. Sotva se situace v rodině poněkud uklidnila a dítko se začalo projevovat jako poměrně samostatná a šikovná bytost, zpestřím si život příchodem dalšího nezvladatelného živlu s problematickými vyměšovacími návyky.

Naštěstí nic v životě netrvá věčně a vývoj psa se s vývojem lidského mláděte nedá co do rychlosti srovnat. Kdyby Buffy byla v nácviku čistoty tak liknavá jako její lidský protějšek, museli bychom byt pokrýt souvislou vrstvou igelitu.

Exkrementy ovšem nebyly jedinou překážkou dokonalé rodinné idyly. Tou byl hlavně režim pravidelného venčení. Připadalo mi, že celé dny nedělám nic jiného, než oblékám dítě, svlékám dítě, běhám po schodech nahoru, běhám po schodech dolů, snáším či vynáším po nich křičící batole a kňučící štěně, pobíhám po zahradě, lokám čerstvý kyslík, utírám štěněti zablácené pacičky, dítěti zablácené ručičky, peru zablácené oděvy a čistím zablácenou obuv. Večer jsem usínala hned po televizních novinách, během dne si v zoufalství aspoň občas položila hlavu na čerstvý drn a zatímco mláďata lidská i psí vesele dováděla po tchyniných záhoncích s česnekem, upadala jsem do stavu podobného kómatu.

Mimo jiné jsem se přiblížila zápisu do Guinessovy knihy rekordů za počet vytření podlahy během jedné hodiny (dosáhla jsem výsledku asi sto padesáti opakování během šedesáti minut), proměnila se ve shrbenou sběračku po zemi se válících osliněných předmětů, divokou lovkyni prchajícího štěněte, krmičku, utíračku, čističku a občas, hlavně po večerech, také plačku. Jak bájný Sisyfos vlekla jsem před sebou těžký kámen povinností, aby na mě těsně před cílem opět spadl a já mohla začít znovu.

Ještě že jsem měla po ruce svou malou kynoložku Agátu. Tam, kde matce scházela energie a kreativita, dcera jí vysloveně překypovala.

Oblíbenou zábavou se našemu batolátku stal nácvik předvádění zubů (psových, nikoliv vlastních, ty odmítá ukázat, takže si nejsme příliš jisti, kolik jich aktuálně má). S grifem zasloužilého domptéra chytne psí čelisti, pod úhlem 90°je vyvrátí od sebe a zvědavě nahlíží šelmě až do jícnu. Zajímavé je, že šelma drží a tváří se, že se jí takové zacházení poměrně zamlouvá. Vypadá to, že až s naší urozenou psicí pojedeme na psí výstavu, bude muset rozhodčímu předvést její chrup právě odvážná Agáta. O tom, že bravurně zvládne i klusání se psem v kruhu, absolutně nepochybuji. Jen si budu muset dopředu zjistit, zda na chovatelských akcích nejsou nějaká věková omezení pro vystavovatele. Pokud jim bude stačit věk 2+, mohu být v klidu.

Dalším kouskem, který nám ráda předvádí cvičitelka Agi, je lehání si na spícího psa, zkoumání, zda má štěně pupík (a případně, na jakém místě je ukryt), kontrola čistoty vnějšího zvukovodu, vkládání roztodivných předmětů do psího ústního otvoru, akustická zkouška psího sluchu a palpační zkouška citlivosti očních bulev.

Pes, okouzlen takovým přístupem, miluje svou malou trapičku nade vše a táhne se za ní jak zápach z pleny. Ochotně se připojí ke každé hře, rád na své malé kamarádce předvádí zadržení pachatele (ano, to je takový ten mrštný skok, zákus do rukávu a strhnutí člověka k zemi), aportuje plyšáčky a panenky, vyhledává pod gaučem zapadlé kousky stavebnice a naopak schovává pod postel dětskou domácí obuv.

Jejich vztah je až dojemně prostý a láskyplný … i když příliš sentimentu není na místě. Onehda jsem chodě a batole pozorovala zvlhlým okem, citově zasažena pohledem na psí věrné oči upnuté na nezletilou paničku. Teprve pak mi došlo, že ta zamilovaná jiskra ve štěněcím oku není způsobena láskou k psovoďátku, ale skutečností, že malá kynoložka třímá v ruce šťavnatou šunku. Sotva byla šunka spravedlivě rozdělena mezi psí a dětské útroby, rozplynul se psí oddaný pohled jak pára nad hrncem a choďátko se opět jalo slídit po bytě a dumat, co by provedlo, potažmo, co by sežralo.

O přemožitelčině neuvěřitelné žravosti, konkurenčním boji s ostatními šelmami v domácnosti a metodách výcviku chodského psa si povíme zase někdy příště.