Re: Pro Kláru
Ahojky, já mám trošku jiné zkušenosti s hafanama ze svého dětství: vlčanda mě hlídala v kočárku a běda tomu, kdo by mě chtěl probudit! A naopak, jakmile jsem zabrečela, byla schopná maminu ke kočárku málem dotáhnout. : ) Problém byl jinde: byl to tety pes a mamina má ze psů hrůzu... Asi neměla radost z mého láskyplného vztahu s takovou obludou, ale nutno podotknout, že tahle psí slečna nikdy nechtěla svoje mimča, zato páníčkům jich odchovala několik. A zašlo to tak daleko, že zatímco jsem ji píchala prstíkem do oka, ona klidně držela. Když mě pak moje nebohá maminka pleskla přes ruku, temné zavrčení Asty ji celkem přesvědčilo, že se do našich her nemá plést. Dodnes mi o tom ráda vypráví. :o)))
Tohle ovšem není návod, aby rodiče své psy a děti nechávali pohromadě bez dozoru. Náš prcek psy miluje, ale rozhodně nehodlám zkoušet, jestli boxer její babičky a dědečka podobné zacházení snese. Mají se rádi, můžou se očuchat, ale radši je držíme pod dohledem a v bezpečném odstupu. I když je to hodný pesan, jeden opravdu nikdy neví.
Ale i když mám psy ráda a Eli první slovo bylo haf, na procházkách s kočárem opravdu klidná nejsem. Jen doufám, že moje brigáda v útulku a praxe se zvládáním vzteklých hafanů mi v případě krize pomůže. Když vidím jak se k nám žene labrador a na druhém konci vodítka vlaje dívenka tak 7 let (venčí psa sama a už je celkem známe), tak se mi otvírá kudla v kapse. Díkybohu za všechny pejskaře jako Ty. : )
Těším se na pokračování a omlouvám se za vykecávání...
PS: povel mimi bych zavedla na cvičáku povinně :o)
Odpovědět