Rodinná postel

Názor prvního Karla podporuji. Je neuvěřitlené, co zaručených rad/nesmyslů chce každý sdělit. A nechceme-li pochopit, že to s námi myslí dobře, hned přidají varování, jak zle to skončí. Tak např. že když budeme vycházet vstříc potřebám dítěte bude rozmazlené a nezbavíme se ho. Je pravda, že náš Kryštof chce často chovat, když jsme jej na začátku nenechali ležet v postýlce, ale taky je pravda, že jej to spolehlivě utiší, když pláče. A taky jsem si všimnul, že tzv. rozmazlené děti, jsou právě děti odmítané, které možná byly zahrnovány věcmi, ale byly právě "otužovány" k dospělosti. Jejich "rozmazlenost" je právě zoufalá snaha získat lásku a péči, která jim podobnými radami byla odepřena. O tom, jak jsou instinkty ovlivněny zkušenostmi rodičů by mohl být delší článek - zjednodušeně se á říct, že děláme se svými rodiči, to co dělali naši rodiče s námi, co si myslíme, že je správné - a odpíráme jim to, co bylo odpíráno nám, "...přece by ten malý rozmazlený smrad nechtěl, to co my jsme nedostali, tak to tedy ne...".