Re: Pár slov mimo, ale i slova útěchy či povzbuzení

Před 6 lety jsem prodělala psychózu, která odezněla a po nějaké době jsem dostala strašnou depresi. Měla jsem pocit, že jsem k ničemu, že mě nikdo nepotřebuje (ačkoli jsem měla přítele), že nevím, co mám vlastně dělat, že mě nic nebaví, že nic neumím (ač mám vysokou školu). Každý den se opakoval tak stereotypně, měla jsem pocit, že vlastně jen ráno vytahuju rolety a večer je zase stahuju, a mezitím se nic nestalo. Byla jsem strašně pomalá, nic mi pořádně nešlo. Nebavilo mě chodit do společnosti, protože ostatní se bavili, zatímco já jsem nic necítila. Oni tančili, já stála jak tvrdé y. Nebavilo mě ani koukat na televizi, číst si, ani alkohol, ani sex, prostě nic.
Naštěstí jsem chodila do terapeutické skupiny a viděla, že ostatní jsou na tom podobně, nebo dokonce ještě hůř. Antidepresiva mi pomohla z toho nejhoršího, touha po smrti se sice úplně nevytratila, ale aspoň se výrazně upozadila. Dost mi pomohla i moje psychoterapeutka. Naučila mě brát i ty nepříjemné věci jako něco, co se sice přihodilo, ale pořád lze něco dělat, i když mi to připadalo zpočátku k ničemu.
Začala jsem hledat práci, několikrát to sice nedopadlo dobře, ale po nějaké pauze jsem to zkusila znovu. Všechno se měnilo sice hodně pomalu, ale k lepšímu. Asi po tři čtvrtě roce už jsem začala cítit občas i příjemné pocity, neříkám radost. Opravdu v pohodě jsem byla až tak po dvou letech. Dnes mám dvě děti, k tomu i pracuju na malý úvazek, přítel zůstal a je tatínkem, a když mám "depku", tak úplně směšnou ve srovnání s tím, co bylo tehdy.
Pokud bych Ti mohla radit, obrať se na psychologa/žku, protože ti pomáhají i slovem, nejen léky. Ale léky taky pomůžou. Vedlejší účinky v podstatě nemají. A není to navždycky. Držím palce.