Slovíčka? Všechno to bohatě doženou...

Synovi je dnes už šest a v září ho poprvé vypravím do "velké školy", ale všechny tyhle zkušenosti a zážitky mám navzdory času ještě stále v živé paměti! Mluvit taky prostě nepotřeboval, přitáhnul si k nás kam chtěl a ukazoval - tohle chce podat. Tohle? Zavrtěl hlavou, že ne. Tohle? Taky ne. Tohle? Široký úsměv a přikývnutí. Jedno s nejčastěji používaných slov (až do nějakých tří let, moždá i dýl) bylo "baha" - pro nezasvěcené = autobus. I my jsme skončili na logopedii - poté co si syn zhruba ve čtyřech letech nadšeně a dlouho povídal na chodbě s naší sousedkou, ta přikyvovala, usmívala se - a na závěr se mě zeptala - co říkal? Konečně jsem pochopila, že Jeníčkovi rozumím asi opravdu jen já a naši nejbližší, a že je načase vypravit se na logopedii. Bronďo, vůbec bych neměla strach. Paní logopedka je určitě na podobné oříšky zvyklá a při trošce trpělivosti se dají dělat zázraky. U nás kromě paní logopedky hodně pomohla myslím právě i ta školka. Já jsem mu doma rozumněla - ale kamarádi ve školce ne, ti by nechápali jen z posunků, co po nich chce, a tak se musel snažit. Začal mluvit hodně pozdě, v roce sotva mama, do dvou let jen pár základních slovíček - ale zato teď si to vynahrazuje a nezavře pusu od rána do večera a probíráme vše, od autíček a letadel až po vznik vesmíru:-)
Přeju všem hodně trpělivosti s těmi našimi zlatíčky, je to nádhera a opakovat už se to nebude, tak si toho važme:-)