22.11.2003 9:22:46 Nel
Schíza na druhou:): jsem JÁ rozervanec? nebo se pohybuju mezi rozervanci?
Pane doktore,
děkuji za podnětný článek. V zájmu věci by možná nebylo špatné napsat podobný příběh, kde by rozervancem byl muž pohybující se mezi milenkou a manželkou - to je totiž mnohem častější příběh, který tady uživatelé Rodinky řeší.
Nevím, jak se dopracovat k hodnocení rozervanosti postav v mém příběhu, ale tuším, že by mi rozklíčování velmi pomohlo.
Jsem manželka, která se po dvaceti letech citově chudého manželství plného nedorozumění a ran konečně rozhodla odejít od manžela na základě ultimata: buď začneme naše manželství léčit někde v poradně nebo ty sebe u psychoanalytika nebo spolu skončíme tentokrát definitivně (druhý vážný pokus). Manžel si vybral neléčení, nyní se více než rok a půl rozvádíme, nechce dát k rozvodu souhlas, obstrukcemi brání v soudním jednání. Po pěti měsících od mého rozhodnutí jsem si našla přítele deklarujícího též špatné dvacetileté manželství, nicméně praktické provedení zamýšleného rozvodu údajně odunuté na vhodnější dobu především kvůli devítileté dceři. Po devíti měsících vztahu jsem nechtěně otěhotněla. Nyní, po dalších sedmi měsících jsem v sociální i morální pasti. Přítel stále nerozveden i když celou dobu u mne bydlí. Rozsudek o mém rozvodu stále nenabyl právní moc a čeká se, zda vůbec nabyde. Pro těhotenství mě vyhodili z práce. Starám se o studující dceru. Manžel postupně přestává platit výživné. Nemám nárok na téměř žádné souciální dávky(jsem přece vdaná za velmi solventního muže a máme majetek, který ovšem manžel zabavil). Moje novorozená dcera bude mít právně za otce dosavadního manžela. Přítel se chce soudit o otcovství, kromě jména a vágní formulace: já se o tebe postarám, nic jiného nenabízí. Po pragmatickém rozboru situace jsem došla k závěru, že by bylo nejlepší, aby dítě žádného otce v rodném listě vůbec nemělo a byla jsem považována za osamělou matku, protože tak se de facto cítím. Ale nejde to. Je to znemožňováno nejen díky mé "ohleduplnosti" a nedůslednosti k příteli, ale především tlakem zákona, sociálních pracovnic a finanční situací, kdy budu mít na starosti dvě péči vyžadující děti, mé výdělečné možnosti budou po několik let omezené, i když pokud bych jednala sama za sebe, už dávno bych byla "v prachu".
Po přečtení článku ovšem jednoznačně vidím problém na své straně, jen neumím rozklíčovat, v kterých oblastech nemám být tak rozervaná. Jen podotýkám, že s přítelem si rozumím, velmi ho miluji a jsem přesvědčená, že by byl dobrým otcem našemu dítěti, kdyby neustále aspoň institucionálně neseděl na dvou židlích.
Říká se, že komu není rady, tomu není pomoci. Já bych si nechala poradit ráda. Nemůžete mi kdokoli svojí radou pomoct?
Odpovědět