Kam půjdu, až umřu

Přesně vím, o čem mluvíš. Když jsme nedávno letěly letadlem, zeptala se mě dcera (4 a půl) z ničeho nic: A maminko, kde jsou ty domečky? Bylo mi divné, že se dívá kamsi nahoru místo dolů, pak to upřesnila: No, ty domečky těch lidí, co umřeli. (Řekla jsem jí, že člověk jde po smrti do nebíčka.)

Diskuse na dané téma se potom obvykle vyvíjí následujícím způsobem: A jak se tam do toho nebíčka ti lidi dostanou? Vrtulníkem? A co jedí (pijí, kam chodějí na záchod..)? Vidějí nás? Kdy umřeme? Kdo umře první, ty, nebo já? (odpověď: já) A kdo mě bude hlídat? (odpověď: to už budeš stará, už nebudeš potřebovat, aby tě někdo hlídal) No jo, ale s kým tady budu? (náběh k pláči) Mami, a kde jsem byla já? (prohlížíme si fotky z dob, kdy malá ještě nebyla na světě) A s kým jsem tam byla? A jak jsem se potom do toho bříška dostala? A jak jsem se dostala ven?

Otázky nemají konce, odpověď typu „Nevím“ nebo „To nikdo neví“ prostě nebere. Trpělivě se snažím odpovídat, ale dochází mi často inspirace.