Re: Kam půjdu, až umřu

Ahoj maminko Markéto,
tvá historka mě rozesmála, až mě vyprovokovala k tomuto příspěvku. Kdysi jsem pracovala v Londýně jako Au-pair a starala se o prcka (5). Jeho maminka s dědečkem sestavovala závěť a prcek (uši všude, co si budeme povídat) zaslechl o "rozdávání" majetku. Druhý den ráno jsem nevěřila vlastním očím! Po celém bytě, na každém kusu nábytku (i na kočičím pelíšku) byly polepky s jeho jménem a nápisem "Moje". Na některých polepkách dokonce "vykřičník" (např. lednice). Potom, co jsem ho druhý den ráno vzbudila, hrdě nakráčel za maminkou s otázkou: "Maminko, kdy umřeš?". Maminka zděšená: "Proč se ptáš, copak bys chtěl zůstat sám bez maminky?". A malý naprosto bez zábran: "Nevím, sám asi ne, ale když rychle umřeš, tohle všechno bude moje!" :)Po dlouhém vysvětlování a objasňování významu slova "dědictví", které dalo hodně práce a trpělivosti, došel k závěru, že vlastně nic nepotřebuje a že by se s dědečkem neměla bavit o takových věcech, protože jim stejně nerozumí a že ten nábytek polepoval úplně zbytečně! ;@) Malý chytrolínek :-)

Krásný den, B.