Re: nekonečné čekání

Oli,
to je mi moc lito, ze Te manzel "nedrzi". Pises, ze je Ti 39 a mate 2 deti, to uz asi spolu nejaky ten patek jste a prozili jste spolu urcite uz hodne veci - radostnych i tech mene veselych. Tezko se mi Vase situace posuzuje nebo pise nejaka drobna rada nebo povzbuzeni, nevim, jaky vztah jste meli drive, jak jste byli zvykli resit problemy, mluvit o nich a komunikovat vubec. Mozna jen manzel nevi, cim se trapite. Alespon moje osobni zkusenost je takova, ze meho muze casto nenapadne, ze bych se nad nejakou veci mohla trapit, protoze on to vidi zcela racionalne a problemy resi, az prijdou, kdezto ja uz dopredu vymyslim co by bylo kdyby. Treba je to i Vas pripad, kdy vas diagnoza napadla, ale on nema o tom vubec tuseni, takze ani nevi, ze se trapite. A nebo ceka az zacnete sama. Nevim. Taky mne napadlo, ze byste si mohla treba promluvit ss nejakou blizkou kamaradku nebo rodici nebo s detmi (pokud jsou dospele) nebo pripadne vyhledat psychologa, coz neni zadna ostuda. Taky by urcite nebylo spatne zkusit kontaktovat "kluby ereskaru", kde si myslim muzete najit oporu a radu, prip. kontakty. Drzte se. L.