Re: Jak já tě chápu...

Krásně jsem si zavzpomínala. Gratuluji k živému dítku ! Taky jsem měla doma dítě " živé". nechodil, běhal, neseděl , visel, pořád někde nahoře.v kočáru zásadně stál a balancoval na kšírech. Bylo nemyslitelné pustit kočár z ruky.. Jednou ve vlaku v necelých dvouletech během sekundy visel na záchranné brzdě. Jak se tam dostal dodnes nevím..
Naštěstí jsme měli veeeliký přízemní byt, v hale hrazdu , lano od stropu, houpačku a všude pod tím molitany. Neustále jsem ho z něčeho sundávala do pěti let snad neseděl na židli, ale seděl na opěradle, visel na laně nebo trávil své dny nahoře na skříni. Děsila jsme se školy. Naštěstí paní učitelka byla flegmatik, mladá vyrovnaná a skvělá. Nechala si ho sedět v poslední lavici a houpat se na čemkoliv, jak potřeboval on. Nikoho tam nerušil, on nevykřikoval, jen se hemžil, a ostaní to neviděli , tak to paní učitelka / anděl / nechávala být...myslím,že mít malý byt ,nebo být to dnes , nebo špatná učitelka strčili by ho do škatulky hypreaktivní dítě.. Co jich asi před dvěstě lety lítalo po lesích a nikdo to neřešil, co ? Dnes je mu šestnáct a je skvělej, jako byl vždy a na laně už se nehoupe.Dnes už jsou to jen úsměvné vzpomínky. V životě jsem na pískovišti neseděla a neklábosila a neštrikovala.. Většinou jsem odtrhávala jsem dětské pacičky z prolézaček a nebo chytala toho druhého / o rok staršího /... Klidně strkejte židle do špajzu, nebo zvolte asijský zpusob stolování,strašně brzo to uteče. Přeji zdravé dítko a užívejte si to !!!!niki