FDN Brno
Loni jsem byla v téže nemocnici 3 týdny se svým semiměsíčním synem. Samozřemě to pro mě byl jeden z nejhorších zážitků v životě tím, že syn byl hodně nemocný, trpěl a já musela jen čekat, až tělíčko pořádně zabojuje, cemuž se lékaři snažili napomoct. Ale krom toho, to byla ještě spousta dalších věcí, která už závisí na lidech a je možné je změnit. Jedna zarážející okolnost byla, že jsem u postýlky samozřejmě seděla od rána do pozdního večera, byla přítomna vizitě a všem vyšetřením a doktora ani nenapadlo, aby mě informoval o tom, že synovi nasazuje antibiotika. Dověděla jsem se to čistě náhodou až třetí den, kdy se prořekla jedna sestřička, co že mu to vlastně dává (sestřičky tyto informace sdělovat nesmí, jen ošetřující lékař). Vzhledem k tomu, že všichni byli přesvědčení, že jde o virovou infekci, mi to připadalo nesmyslné a minimálně bych o tom diskutovala (ostatně za další den i doktor usoudil, že je to zbytečné a léky vysadil). Na jednom oddělení se už synův stav zlepšil a začali mu postupně zavádět kojeneckou stravu. Po třech dnech jsme byli převedeni na jiné oddělení, kde opět začínali s přísnou dietou, nevěřili mi, že syn už 3 dny jí normálně a reaguje na to dobře, lékařka z minulého oddělení jim do zprávy napsala, že zatím je na přísné dietě. Vůbec nevím, proč to tam napsala a i po telefonickém dotazu na moji námitku lhala, že mu opravdu nic jiného zatím nepodávali. Na dalším oddělení mi lékařka řekla, že tak velké dítě už snad přestanu kojit a odmítla mi napsat doporučení na pobyt u svého dítěte, což se jinak kojícím maminkám automaticky píše. Se synem na pokoji ležel kluk s arabskými rodiči, kdy jen tatínek uměl anglicky, maminka jen arabsky. Byla s nimi těžká domluva, vím, ale oni byli schopní na tu maminku řvát (česky), co že to má a nemá dělat a pak o ní říct, že je snad blbá. Šlo o to, že má syna před a po kojení vážit. Nikoho nenapadlo, jí to prostě ukázat, přijít za pár minut co ho nakojí a na váhu dát znovu, aby zkrátka viděla. Zajímavé, že já se s tou maminkou vždycky domluvila, jak jsou kluci staří, jestli ten její dobře spal, co jedl apod. A gól toho všeho byl, když jedna sestra zjistila, že ten malý má obřízku a svolala celé oddělení, ať se na to jdou podívat, že tohle ještě neviděla. Tohle jsou negativní zkušenosti. Ale byla i spousta pozitivních, kdy mě sestřičky viděli nevyspalou už několik nocí, tak mě poslali na jednu noc domů, slíbili, že na syna obzvláště dohlédnou, jen abych si odpočala. Kdy za náma později mohla vychovatelka a snažila se syna potěšit divadlem s maňáskem. Nachladila jsem se a bála jsem se, že na infekčním oddělení nebudu moct s bolestma v krku se svým dítětem zůstat, přesto jsem dostala roušku, zvlhčovač vzduchu na pokoj a zůstat jsem mohla. Vždycky záleželo na lidech. Ale je pravdou, že nemocnice má lůžek pro maminky žalostně málo a to ani nemluvím o tom, jak to na té ubytovně vypadá (ještě, že tam člověk opravdu chodil až za tmy a odcházel taky skoro za tmy).
Odpovědět