Nechápu to.

Sama jsem byla se svými dětmi v nemocnici celkem 3x. Z toho 2x šlo o plánovaný zákrok a 1x o hospitalizaci na JIP – dceři bylo 18 měsíců a stále zvracela. Ještě jsem ji kojila. Lékaři i sestry to hodnotily kladně a v kojení mě dále podporovaly. Tenkrát byla nemocnice přímo „narvaná“ pacienty (předvánoční virózy) a sestry musely řešit postel hned pro 2 maminky na dětské JIP. Naštěstí tam jeden 2lůžkový pokoj pro maminky byl. Avšak dcera stále plakala (měla zavedenou sondu do žaludku), tak jsem celých 24 hodin trávila na židli vedle její postýlky s ní v náručí!!! Bylo to tak fyzicky vyčerpávající (2 noci předtím doma jsem také nespala), že jsem měla pocit, že ji už další noc neudržím a upadne mi. Druhý den jí sondu vytáhli, ale na JIP stále zůstávala (na běžném oddělení ani nebylo místo). Takže jsem opět trávila celý den s dcerou v náručí. Pak se střídala na noc služba a přišla „zlatá“ sestřička. Když viděla, že hodlám stejným způsobem strávit další noc, okamžitě volala sloužícího pana doktora – primáře. Sestra, která šla domů ji sice upozorňovala, že tam pan doktor už večer byl a že znovu nepřijde, avšak nová sestra opáčila, že ji to nezajímá a že to tak prostě nejde (asi jsem vypadala hodně špatně). Hned telefonovala a sháněla, pan primář za chvíli dorazil, sestra mu vše vysvětlila a tak rozhodl, že dcera může opustit místnost JIP. Tak jsem se konečně mohla vyspat v posteli s dcerou přitisknutou k prsu a naprosto šťastnou. Celou noc jsme obě spaly jak zabité, ráno nás sestřičky ani nemohly probudit. Přístup všech lékařů i sester byl skvělý (Nemocnice Pardubice) a moc jsem jim děkovala. Třetí den se mě pan primář opatrně zeptal, jestli by mi nevadilo jít už domů. VŮBEC NE! Bylo v nemocnici skutečně plno a dcera už byla v naprostém pořádku. Byla jsem šťastná a v tomto případě mi vůbec nevadilo, že už pro nás nemají lůžka.
Naposledy jsem byla se starší dcerou, když jí bylo 7 let (musela jsem si už pobyt zaplatit), ale ani jednou jsem nezapochybovala zda mám v nemocnici zůstat. Vždy mi bylo umožněno být s dítětem přímo v pokoji a přímo u lůžka 24h denně. Pouze v případě hospitalizace na JIP jsem u postýlky měla židli a ne vlastní postel. Vždy jsem měla pocit, že jsou sestry i lékaři s pobytem maminek spokojeni. Děti byly většinou klidné a když vyváděli, tak si je maminky krotily sami. 2x šlo o hospitalizaci v Pardubicích a 1x v Jičíně. Žádného lékaře ani sestru jsem tam neznala, takže nešlo ani jednou o "tlačenku". Přeji všem zdravé děti!