Velká rodina

Díky moc za hezká slova. Na psaní článku nemám zatím čas a odvahu. Myslím, že to tady na Rodině popisuje moc hezky Luboš Nágl. Jeho články "Po jedenácti porodech mám o jedenáct kilo víc" nebo článek "Nekonečné čekání na Terezku" jsou opravdu skvělé. Stačí si dát na hlavní stránce vpravo nahoře do vyhledávání jméno Nágl a zobrazí se vám všechny jeho články. Čtu je moc ráda. O sobě napíšu jen stručně. Každý nový život je pro mě zázrakem. Děti jsem vždycky měla ráda, po gymnáziu, když mě nevzali na VŠ, jsem dva roky pracovala jako vychovatelka v dětském domově. Starala jsem se o 14 kluků od 6 do 13ti let. Byla to úžasná životní zkušenost. Pak jsem se vdala a pracovala jsem s dětmi s mentálním postižením/ 2 roky/, začala jsem dálkově studovat VŠ a poprvé otěhotněla. V desátém týdnu jsem potratila. Byla to pro mě rána. Po roce jsem přišla do jiného stavu podruhé. V listopadu 1989 se narodila první dcera. Během šesti let jsem porodila pět dětí, odpromovala jsem a dvakrát se stěhovala. Následovalo jedno mimoděložní těhotenství, narodil se nejmladší syn. Když byly všechny děti malé, tak to bylo opravdu hodně náročné. Měla jsem látkové pleny od dvou dětí, vyvařovala,v noci vstávala, studovala, byly problémy s hlídáním a hlavně problémy s manželem. Začal mě psychicky i fyzicky týrat. Bylo to jako na vlnách.Jednou nahoře, jednou dole. Stále jsem mu věřila, že se změní, že bude vše dobré. Po 15ti letech jsem pochopila, že to dobré nebude, že to bude jen horší. Po dlouhém zvažování jsem se rozvedla, podruhé vdala, přestěhovala se všemi dětmi do jiného města a začala nový život. Před rokem a půl se nám narodila nejmladší dcera. Bydlíme ve velkém domě se zahradou, místa máme dost. Finančně to zatím také zvládáme, ale musíme se dost uskrovnit. Díky velké rodině jsem se naučila žít skromně,nezabývat se malichernostmi, rychle se rozhodovat, improvizovat, mít nadhled a mít pochopení pro slabosti druhých lidí. Naučila jsem se radovat se i z maličkostí a snažím se to předávat svým dětem.