To samé v holčičím vydání

Naše Michalka je naprosto to samé, snad s tím rozdílem, že v osmi měsících samostatně běhala (proč, to nevím).
Teď má rok a čtvrt a situace se s věkem zhoršuje. Šílím z ní, naprosto šílím - hraje totiž nějakou hru čím výš tím líp. Včera jsem dověšovala záclony (ach, ten velikonoční úklid) a ona přitom stačila vylézt na stůl vedle v kuchyni a hned z něj i spadnout. Nebo se postaví na židli, to by nevadilo, ale jednu tu svou pidi nožku musí mít přehozenou přes opěradlo a cloumá s celou židlí. A mohla bych vyprávět ještě dál. Naše první, Terezka je naprosto nekomplikované dítě, problémy s ní nikdy nebyly, nebyla přehnaně divoká nic. Zato Míša je jako z hadích ocásků, a řeknu vám, kdyby ona byla první - asi už druhé nemám. Přitom na druhou stranu je to takový mazel, že mě denodenně udivuje, jak se ke mně umí přitulit. Ono, člověk si nevybere. My je můžeme jen milovat.