Kinder surprise

Já jsem na všechny dotazy odpovídala poměrně stereotypně:
"Víte, co to bude?" - Varianta 1: "Úplně přesně, bude to dítě." / Varianta 2: "Kinder surprise."

Kupodivu se mně nikdo v těhotenství neptal, co bychom radši. Zato když se narodila dcera, úplně se mi to vybavilo, taky jsem s naprostým úžasem konstatovala, že mezi lidem panuje přesvědčení, že první se má narodit syn. Kromě toho jsem se osobně a opakovaně setkala s dalším (pro mě úděsným) přesvědčením, že ne všechny ženy mají stejnou lidskou hodnotu:
1. nejvýše na piedestalu stojí ženy, které porodily minimálně 1 syna, takové získávají statut MATKY
2. o dost níže stojí ty, které porodily...dceru. Dobře, plodnost prokázaly, mají šanci na další pokus (ale už ne na omyl!).
3. zcela nejníže stojí ty, které (z jakýchkoli důvodů nebo zatím) nerodily. Protože jakýkoli jiný životní úspěch se nepočítá... tyto ženy totiž nenaplnily ŽENSKÝ ÚDĚL a nedaly svému životu JEHO PRAVÝ SMYSL.

Když jsem čekala obě děti, nikdy jsem nevěděla, kdo se nám narodí. Vždycky jsem je vnímala naprosto bezpohlavně, jako "miminka". Vždycky jsme chtěli překvapení, podle nás to k tomu patřilo.

Ach jo. Bohužel se takhle překvapivě projevovali i lidi, vzdělaní, jinak tolerantní, s přehledem...

Jinak, lidská povaha je všude stejná. Mám kamarádku Francouzku, taky důvěrně zná stejný poznámky. Jestlipak ono to nebude tím přetrvávajícím vlivem katolictví: jeden dědic, který dostane vše, aby se majetek nedělil.(Co na to maminky z protestantských zemí, jak je to u vás?)

Jinak podle občas publikovaných sociologických studií se bohatším vrstvám více vyplatí rodičovské investice do synů, chudším pak investice do dcer - dcera si může sňatkem polepšit, zatímco syn se sňatkem "pod úroveň" společensky znemožní... A tak se sama sebe (jen napůl v legraci) ptám, jestlipak nám tedy potom nelze v tradičně rovnostářském Česku alespoň trošku vysvětlit ideál "párečku" naší národní povahou - hlavně nevybočovat, neupozorňovat na sebe - pro dceru si táta koupí bazuku, syna budeme shovívavě komentovat "hanba padne na její rodinu", a tak ňák se nám to hezky vyruší, ani moc plus, ani moc mínus, rovnováha zůstane zachována.

A ty poznámky: i proto jsme asi těhotný celých devět měsíců, abychom se duševně připravily na to, co nás čeká, až se to naše nejkrásnější, nejroztomilejší, nejzlobivější, nejšikovnější miminko, celý naše, narodí... protože od tý chvíle budeme neustále čelit poznámkám a komentářům k čemukoli co se týká nás jako matek a našich dětí jako produktů naší péče, lásky a výchovy.

Držme se, tužme se a slibme si, že si navzájem tyhle stupidní a bolavý otázky nebudeme klást!