Holčička nebo chlapeček?

Jsem-li bez dcery, obrací se přímo na mě, kdy že už toho chlapečka čekám. Jenže já chlapečka nečekám. Čekám holčičku. Na 100% a doktorskou čest jednoho z opravdu uznávaných specialistů v oboru prenatálního UTZ.

Už to ale odborníkům z ulice neříkám a tvářím se, že bude překvápko. Jen když mě nějaká teorie nebo statistický vzorek úspěšně odhalených mimin ohromí, tak se usměju a vše popřu. "Ne, to je holka". "Ale nepovídejte, to musí být stoprocentně kluk!" A následuje přesvědčování o platnosti teorie špičatých pupků plných pindíků. Moje reakce je vždy stejná. "U první holky jsem měla přesně takový pupek." Naštěstí v zimě a jeho tvar ukrytý pod tolika vrstvami oblečení pořád někdo nezkoumal a nekomentoval. "To není možný"! A to nevadí, hlavně že je to zdravý, že jo!" Je zvláštní, že mé kamarádce se dvěma kluky nikdy nikdo neřekl, to nevadí, že je to kluk.

Tak a jsem u toho, co mi na těchto rozhovorech vadí, a o co se chci podělit. Ona utěšující odpověď pronesená vždy podobným tónem, že mít druhou holku není žádná tragédie, když se navíc můžem pokusit o třetí dítě, že! Jenže já třetí dítě nechci. Řekla jsem to i manželovi, jehož první starost po porodu naší první princezny, který neplánovaně a k mé obrovské lítosti skončil císařem, byla, jestli druhé už musí jít taky císařem, a když ani to nebude kluk, jestli můžu mít třetí císař. Vlastně jsem mu práskla telefonem, neboť byl zákaz návštěv v porodnici, a moje hormony prostě neunesly vlnu zklamání, že místo aby se ptal na malou, tak jen plánuje kluka. Mělo mě to zocelit, neboť mám smůlu na příbuzné, co zřejmě pochází z královského rodu, a jejichž následníkem může být pouze mužský potomek. Podobné hlášky následovaly a pokračují a budou pokračovat. Ještě za deset let (až moje plodnost bude mizet v dáli) se mě nějaký sotva žijící dobrák z vlastní rodiny zeptá, jestli si vážně nechci pořídit toho chlapečka, jestli mi nechybí, že nejsme úplná rodina.

Manžel si to vyžehlil dotazem o pár dnů později, kdy ve vzácné chvilce ticha, kterou nám naše věčně řvoucí dcerka dopřála uprostřed hluboké noci, pronesl: "Myslíš, že holky můžou hrát hokej?" Nechápala jsem: "Myslíš jako profesionálně?" "Ne, na rybníku, že by jako jenom nebruslily a dostaly k tomu ještě hokejku?". Můj muž, který stál na bruslích za celých šest let, co jsme spolu pouze jednou a to na moje opakované prosby, plánuje pro naše holky (pochopila jsem až později, že počítal už rovnou se dvěma holkama) hokejky. V následující debatě jsem ho uklidnila, že s holkama může sportovat úplně dle libosti, pokud pro to budou nadšené. Pokud by je to nebavilo, nepomohlo by mu ani, kdyby byly klukem.

Moje máma je přesvědčená i přes nejméně pět srovnávacích fotek pupků z těhotenství dcery, že je opravdu špičatější, a že se doktor určitě spletl. Vždyť jí to vyšlo i podle jehly na provázku, kterou zběsile a téměř proti mé vůli kroužila obě těhotenství střídavě nad oběma mýma dlaněma. Že jí kluk vyšel i u prvního těhotenství už zapomněla.

Můj muž se při výběru holčičího jména, které tentokrát ne a ne vybrat, tajuplně usmívá a já vím, že u něj zmíněný Dr. taky moc vysoký kredit nemá. Problémy shodnout se na jméně jsme měli i u naší první holčičky, neboť on je pro ta ojedinělá a málo častá, já pro ta líbivější. To už taky zapomněl. Pro jistotu ho průběžně a opakovaně upozorňuji, že případné dotazy ke třetímu těhotenství těsně po porodu druhé holky, ponesu těžce hystericky. Uklidňoval mě, že si to moc beru. Možná ano, ale z jeho opakovaných narážek vím, že to bude zkoušet, neboť dle jeho přesvědčení mu ten kluk bude prostě více rozumět ("Proč?" "Protože je to kluk!" Ne proto, že by ho měl rád, měl podobné zájmy, bylo by mu s ním dobře; díky své touze by zřejmě překonal i naprosto rozdílnou povahu syna a přizpůsobil se) . Ne hned, ale potom určitě. "A ty bys opravdu nechtěla?" Opravdu ne. Představa, že nesu v náručí třetí holku a manžel přemýšlí o tom, že rodina o čtyřech a více dětech nás oba hluboce naplní, mě děsí.

U první cácorky jsem díky všem svým blízkým neměla s kým radost z holky prožívat, neboť všichni čekali a chtěli kluka, takže malou tak nějak vzali na vědomí a navzájem se uklidnili, že to druhé může být přece klidně kluk (teď ji ovšem milují a rozmazlují). U druhé mě to čeká znovu. Už z toho, že tak často přemýšlím, jak bych jim přála, aby se pan doktor spletl a oni se dočkali pindíka, je mi jasné, že budu mít pocit selhání, že jsem nenaplnila jejich očekávání. Nikdo na mě nebude ošklivý, ani na naši malou, jen já budu do nekonečna opakovat, že kvůli chlapečkovi potřetí těhotná být nechci. Nebyla bych ani kvůli holčičce a dva kluci by mi rozhodně stačili.

Takže si do knihy svých neúspěchů zařadím další položku: Nikdy neporodím syna. Bude tam hned za: Nikdy nebudu křehká 150 cm vysoká tmavovláska s hladkými rovnými vlasy, snědou pletí a mandlovýma očima (moje dětská ideální představa sebe sama).

PS: Pro všechny, kterým smysl tohoto článku unikl, doplňuji. Nestěžuji si na to jak vypadám. Ani na to, že budu mít dvě holky. Ani si nemyslím, že dvě holky jsou lepší než dva kluci. Prostě se chci jen vypsat z pocitu, který mám z lidí kolem sebe. Jsem prostě taková. Těhotná. Když se mě x-tý člověk za den zeptá, jestli by se mi páreček nelíbil víc než dvě holky, a jestli mi kluk stojí za další pokus, začnu přemýšlet nad tím, co na tom všichni ti lidi mají, pozorovat se a po dalších dvou dotazech mám pocit, že mě druhá holka o něco nezaviněně připravuje. O klid. Kdybych měla kluka, všichni by byli spokojení. Já přesně sice nevím proč, ale byli.