Poprvé na internátě

Souhlasím s tím, že první adaptace na internát může být docela komplikovanou záležitostí. Zažila jsem to také, já doposud introvertní dítě jsem byla najednou přijata ke studiu na církevní škole (ani tak kvůli vyznání, jako kvůli studijnímu oboru), nastěhována na internát, který vedly řádové sestry, což by mi ani tak nevadilo jako společnost na pokoji. Bohužel jsem se dostala do kolektivu poměrně vyžilých dívek, což pro mě byl doslova šok. Měsíc jsem to zvládala se sevřenou dušičkou, možná tomu napomohlo to, že má matka mi tam nastěhovala téměř celý šatník s tím, že budu domů vozit jen špinavé věci na oprání (já pak přijela na víkend domů a málem neměla v čem chodit). Během jedné vycházky jsem vychovatelce oznámila, že jedu domů k rodičům, vrátím se na druhý den ráno než začne vyučování. Během cesty domů jsem si vyřídila všechny potřebné průkazky na slevy vlaku a autobusu, zjistila si jízdní řády. Když jsem se objevila doma ve dveřích, rodiče byli poněkud překvapeni, zvlášť, když jsem jim hodila na stůl všechny ty průkazky a jízdní řády a sdělila svoje rozhodnutí denně dojíždět. Když jsem si pak vlakem stěhovala všechny věci z internátu - vzpomínám si dodnes zcela jasně, že to byly snad 4 velké kufry a nějaké igelitové tašky, ... pomáhalo mi s tím ještě několik děvčat, rodiče mě pak čekali u vlaku. Dojíždění jsem nikdy nelitovala, přečetla jsem díky tomu spoustu knih, pak mi nedělalo ani dojíždět na vysokou do Ostravy, ... Tím nechci říct, že by byl internát špatný, ale opravdu záleží na prvním kontaktu, na složení osazenstva pokoje, režimu, ... později jsem přišla na to, že být introvert se nevyplácí a potvrzuji "že líná huba, holé neštěstí".