kdeže ty krásný časy jsou.....?

Na internát mám krásný vzpomínky i přes tu děsnou buzeraci, která tam vládla. Zažila jsem rok a kus totalitního intru a 2 a kus posttotalitního. A žádný výrazný rozdíl jsem nepocítila, snad jen, že se zrušily rozcvičky, což jsem ale tenkrát brala jako velký porevoluční úspěch a přestaly se konat povinné internátní schůze a zrušilo se učení pod dozorem vychovatelky pro studenty s horším průměrem (matně vzpomínám, že limit byl 2,5). Ale takovou srandu, kterou jsme si užily tam, už nikdy nezažiju, s holkama se vídáme dodnes a pořád si máme co říct. V prváku nás bylo na pokoji 7, to je síla, co? Pak nám to teda stáhli na 5, sprchování jeden čas probíhalo pod dozorem vychovatelky, která měla stopky a udávala tempo mytí, aby se šetřila voda. Dodnes když vzpomínáme, tak se válíme smíchy, ale je fakt, že jsem měla štěstí na dobrý kolektiv a o tom to celé je! Buzerace může být pořádná, vychovatelka může být sebevětší kravka, ale dá se to přežít, když je dobrá parta.