Miluše

Moje maminka je taky Miluše, svoje jméno nesnáší, na oslovení Miluško je alergická (není se co divit). Blízké okolí jí říká Míšo, případně přesmyčkově Mišule, my s bratrem někdy Vilmo (křestní jméno - Miluše Vilma je teda dobrý nářez). Moje babička, maminčina maminka, mi vykládala, jak dlouho a pečlivě zvažovala výběr jména, až jí zbylo to nejkrásnější - no někdy se holt ty názory nesejdou. Mě zase rodiče dost často říkají Dášo (jak mě pojmenovali v břiše)- vydrželo jim to skoro už čtyřicet let. My jsem prckovi v břiše říkali Adolfe a Dolfíku(no prvních pět měsíců Lucinko), ale vyznělo to do ztracena. Mužova maminka tenkrát šílela .."jako Hitler!jako Hitler!!.." a dost se jí ulevilo, když jsme oznámili Martina. A ještě bych dodala, že když švagrová s bratrem vybírali jméno pro svoji holčičku, švagrová navrhla Marii. Bratrova reakce : "Ani za nic, ještě v padesáti jí budou říkat Maruško."