Re: Píchat nebo nepíchat ucho? A antibiotika?

Píchání a nepíchání ucha záleží na tom, jestli se jedná o zánět hnisavý či nehnisavý a v jakém stádiu se právě při návštěvě lékaře zánět nachází. Obecně platí, že „kde je hnis, musí se vypustit“. Pokud zánět není ještě plně rozvinut, pak se s pícháním ucha ještě vyčkává (bubínek musí být dostatečně vyklenutý) a v takovém případě může ještě zabrat konzervativní léčba. Takže se může stát, že ve chvíli, kdy lékaře navštívíte, ještě ouško na píchání není, ale za 2 hodiny již může být. Každopádně pokud bubínek praskne sám, bývá rána podstatně větší než po lékařském zásahu, navíc okraje rány nejsou rovné a hladké (lze přirovnat ke „skobě“ na oblečení a prostému prostřižení látky – který defekt se bude lépe sešívat? resp. hojit?).
Nasazení antibiotik záleží opět na typu zánětu, pravděpodobné příčině (antibiotika jsou účinná jen na bakterie; ideální je kultivační vyšetření, které však trvá několik dní) a celkovém stavu pacienta. Pokud je zánět nepříliš rozvinutý a celkový stav pacienta není postižen, pak nejsou (pravděpodobně) celkově podávaná antibiotika nezbytná a budou snad stačit kapky do ucha a naopak – při vysokých horečkách a schvácenosti je celkové podání antibiotik na místě. Každopádně do ukončení léčby je na místě zůstat v péči odborníka (nezanedbat kontroly) a dodržovat klidový režim.
Pozn.: Jsem lékařka, ale zubní, ne ORL. Jinak s ušima jsem si užívala jako malá a prakticky užívám dodnes (uši jsem měla píchané nesčetněkrát a v 7 letech jsem měla velmi prudký zánět ucha, ucho během velmi krátké doby samo prasklo a teklo pak ještě 3 týdny, bubínek se již nezhojil a kvůli chronickému zánětu byly následné operace velmi obtížné).
A pro ty, které řeší statistické škatulky: oba rodiče jsou lékaři; kojená jsem byla asi do 3 měsíců… ;-)