Re: Tak to je drsny!

Ajtakrajto, zažila jsi nějakou rodinu, kde si ještě děti s rodiči vykaly?
Já bych to neviděla tak negativně. Můj táta svým rodičům vykal. Viděla jsem ho s nimi jednat, i je jednat s ním. Slyšela jsem to vykání i tón, jakým bylo pronášeno. Možná jsem sentimentální, možná to souvisí s tím, že už mám jen jednoho z rodičů a tak pro mě má velkem význam to, jakou úctu k matce jsem z jeho hlasu slyšela, když s ní mluvil (a vykal). Je to někde úplně jinde, než jsme dneska my. Babička by se asi hodně divila, kdyby si k ní její děti dovolovaly to, co si moje dovolí zcela běžně. Ale přesto, v celém kontextu toho života, jejich rodiny, těch vztahů, mi to vykání přijde naprosto v pořádku.
Nevím, jestli se dá mluvit o odstupu, když ty vykající děti oba svoje rodiče dochovaly doma, ošetřovaly je až do smrti, po jejich smrti se nepohádaly o dědictví, protože by měly pocit, že to snižuje jejich památku... zatímco dnešní, nevykající generace je sice krásně rovnoprávná, ale když dojde na lámání chleba, chová se úplně jinak...
Nechci tím říct, že to tehdy bylo lepší, ani že teď půjdu za tou zvěří, s kterou tady bydlím, a donutím je, aby mi vykali a stáli v pozoru, když se mnou mluví. Jen - myslím, že v tehdejším kontextu to vykání bylo naprosto v pořádku.