Re: Ano, souhlasím.

Já sama jsem hodně citlivá na svou intimní zónu. Každý má tohle nastavené jinak, já jsem v tomto směru přehnaně citlivá. A úplně můžu vyletět z kůže, když se někdo pokusí o takový ten "polibek" tvář na tvář (a je mi fuk, jestli je to příbuzbý nebo cizí) nebo když mě chce někdo "cizí", přiznávám, že stačí i strýc, kterého vídám jednou za rok, políbit třeba při přání k narozeninám. A je mi upřímně jedno, že ve Francii je "tvář na tvář" úplně normální pozdrav a Eskymáci že si třou nos o nos.
Já to prostě nemusím a můj manžel také ne....takže jak by na tom mohly být naše děti, že?

Takže, dokud byly malinké, v kočárku jen ležely (mám dvojčata a to už trochu starší, když to byla miminka, nebylo dvojčat tolik jako teď, takže pozornost přitahovala přímo magneticky), tak jsem prostě měla přes kočárek síťku, pláštěnku nebo nánožník se zvednutým rantlem (je přes ně dobře vidět, ale neumožní přímý kontakt).

Když už pak děti seděly, většinou jsem je bránila vlastním tělem....s mojí postavou nic moc náročného, vytvořila jsem dostatečně silnou bariéru . Ono vlastně stačí stát na úrovni madla kočárku, protože k vám jako dospělému se nikdo nepřiblíží tak, aby si sám narušil svou intimní zónu (a pokud ano, tak ustoupíte a současně pohnete kočárkem) a tím se nedostane k dětem tak blízko, aby na ně dosáhl. Přitom ale nebráníte komunikaci s dítětem.

Pokud si chtěl pochovat dítě někdo nepříbuzný, odmítla jsem, že dítě není zvyklé, případně že se nerado chová. U příbuzných jsem dovolila s tím, že se to dcerce pravděpodobně nebude líbit...Všechny žádosti o pusinku (ze strany příbuzných směrem k dítěti) jsem velmi důrazně odmítla, že dítě není zvyklé, že to neděláme atd.

A v současné době, když už jsou holky dostatečně velké na to, aby cizí už neměli chuť je nějak hladit či pusinkovat a příbuzní už vědí, že se o to ani nemají pokoušet, učím holky svým příkladem. Prostě když za mnou přijdou na pomazlení, mazlím se s nimi do té míry, dokud je mi to příjemné. Jakmile se mi něco nelíbí, dám jim to okamžitě najevo, řeknu jim, co se mi nelíbí a proč. Neodmítám mazlení jako takové, ale dávám jim znát, že i ten nejbližší člověk má právo říct ne ve chvíli, kdy je mu něco nepříjemné. Samozřejmě musím vždy vysvětlit co a proč (často třeba nechtěně hodně stisknou ruku nebo jsou příliš divoké a skočí na mě tak, že mě skoro povalí apod.). A obráceně, nikdy je nenutím k mazlení, k pusám na rozloučenou, když někam odcházejí a podobně. Když chtějí, přijdou a tu pusu mi dají nebo se přitulí a je to. Když chci já, nabídnu jim to, ale když nechtějí, beru to a rozhodně se na ně kvůli tomu nezlobím nebo jinak nedávám najevo svou nelibost.

Co se týče jiných dětí, třeba venku na pískovišti (ve školce už si s tím uměly poradit samy). Platí pro ně úplně stejná pravidla. Když se mi na holky věšel nějaký aktivnější chlapeček a chtěl jim dávat pusinku (někdy i holčička, ale to míň), tak jsem prostě svoje dítě zavolala, případně jsem si pro ně došla a odvedla a současně jsem mluvila na maminku toho "líbače", že to naše holky nemají rády, že se lekly a pod. (většinou to totiž končilo pláčem ještě před mým zásahem, naše holky fakt nejsou pusinkovací).
Na druhou stranu, naše nejstarší je hodně tulivá, "věší" se na své oblíbence (zásadně dospěláky), tak tu naopak krotíme, opakujeme pořád dokola, že musí myslet i na toho druhého, jestli je mu to mazlení příjemné, že ji např. děda jistě rád pochová, pomazlí se, ale nemůže na něm viset a rajtovat apod.

Jo a hůř mé odmítání bližšího kontaktu s dětmi snášeli příbuzní (takové ty tetičky, co se s nimi člověk vidí jednou za několik let třeba u příležitosti nějakého významného výročí v rodině) než cizí, ale v zásadě jsem se nesetkala s vysloveně negativní reakcí, většinou spíš s překvapením. Ale nestalo se, že by někdo mé přání (později přání holek) nerespektoval.