Chraňme své děti

Určitě už se vám to také někdy stalo – milá paní se zastaví u kočárku a po chvilce nadšeného žvatlání se do něj začne sápat a dotýkat se vašeho dítěte uvnitř. Vy mlčky přihlížíte a počáteční pýcha se mění ve zděšení, co to ta paní dělá – paní je totiž možná sice milá ,ale pro vás, I pro vaše dítě naprosto cizí.

Nebo jiný příklad – jdete s malým miminkem na návštěvu kolegin do práce, a po chv,ilce se za vámi na „kukandu“ přižene další, kterou jste před mateřskou sotva zahlédla a svými zašloutlými prsty a dechem zatuchlým od nikotinu se s vaším malým miminkem začne mazlit, aby na ní jiná kolegině po chvilce houkla – „hele, neříkalas,že Tě bolé v krku?“

Tak co, je vám to povědomé ? Myslím, že většina z vás si nějaký příklad také vybaví…

Pak přemýšlíte, co jste měla udělat jinak a co uděláte příště, až se k něčemu takovému bude opět schylovat.- pravděpodobně ale neuděláte vůbec nic, protože jste pravděpodobně za a) „slušná“, nebo za b) ne tak rychlá…

Pro každou matku je její maličké středem vesmíru a tak nám lichotí, když se okolí pozastaví nad krásou a roztomilostí našeho potomka,ale kam až tato pozornost může zajít ? Resp. kam až jí necháme dojít ???

Dnes jsem byla nakoupit. U pokladny byla dlouhá fronta a tak jsem se svou sedmiměsíční dcerku snažila zabavit,aby jí čekání nebylo nepříjemné. Za mnou stála příjemná starší paní a má dcera se jí hned zalíbila. Po chvilce se na sebe začali smát, paní si s malou povídala, a jelikož je dcerka velice společenská, tak se jí to moc zamlouvalo, což se tím párem muselo zamlouvat i mně, protože dcerka měla další objekt ke sledování a fronta se nám pěkně zkracovala.

Vše by bylo v pořádku, když by paní v nestřeženém okamžiku nezačala sahat na na hračky, které má dcerka v kočárku na hraní a samozřejmě – ke kousání. A aby toho nebylo dost, paní začala dcerku hladit i po tvářičkách…

Kočárkem jsem popojela a naštěstí jsme byli zrovna na řadě,ale rozladěná jsem ještě teď – ani tak ne na tu paní, ta to jistě myslela dobřea byla moc milá, a nepřišlo jí na tom bohužel nic divného,ale na sebe, že jsem dopustila, aby se mé dcery a jejích hraček, které si dává do pusinky dotýkal člověk, kterého neznám a o kterém absolutně nic nevím.

Někdo může podotknout, ať to nepřeháním, že se tak moc nestalo - a v tom to právě je. Stalo.

Za prvé - co já vím, na co před tím cizí člověk dotýkající se mého dítetě ,nebo hraček, které díte potom olíže, sahal,jestli je zdravý, nemá nějakou kožní nemoc, neškrábal se před tím na zadku (promiňte mi ten slovní obrat),nebo nebyl náhodou na toaletě a „náhodou“ si nezapomněl umýt ruce.Jestli nesahal na nějaké jiné„roštóóómíííléééé“ dítě, které je právě v inkubační době s nějakou dětskou infekční chorobou, nebo nepodal před tím ruku jinému člověku, který ne-udělal to samé ?

Nejsem zastáncem sterilního prostředí pro děti, naopak si myslím, že taková ta „zdravá špína“ je naprosto normální a pro imunitu to nejlepší, ale o tom to není – své děti chceme učit čistotě a tak jim říkáme,aby si nedávali špinavé prsty do pusinky, nesahali si s nimi na obličej apod – ale cizím lidem to dovolíme, byť je to nedobrovolně – ze slušnosti…

Za druhé. Chceme, aby si naše děti dávaly pozor na neznáme lidi kolem sebe a byli ve střehu. Ale přitom sami nejdeme příkladem a dokonce dobrovolně, nebo v momentu překvapení včas nezabráníme kontaktu dítěte s cizím člověkem který se nám hrne do kočárku – většinou zase ze slušnosti.

A tak dále a tak dále.

Jedním z hlavních úkolů rodičů, je chránit své děti ,dát jim pocit bezpečí. Chráníme je před hladem, před zimou, před mrazem atd, atd – to všechno bereme jako samozřejmost, ale co ostatní lidé, před kterými se naše dítě „samo“ neochrání ?

Představte si situaci, že jdete po ulici, nebo stojíte v tramvaji a nějaký cizí člověk vám začne sahat na obličej, tahat vás za nos, za uši a při tom bude nadšeně volat ta – ten je ale roztomilá – roztomilý !!!! Jak by vám asi bylo ? Řekla bych, že by jste se po takovém člověku pěkně ohnali a při nejmenším mu od plic pěkně vynadali .

No a teď si ve své situaci představte své malé dítě – do určitého věku nemůže utéct, ohnat se po nechtěném návštěvníkovi jeho kočárku ani mu pěkně vynadat pokud je mu to nepříjemné – na to má své rodiče, kterým věří, že pro něj udělají co je správné, rodiče, kteří ho mají chránit, když ono samo nemůže, na které přirozeně spoléhá. A rodiče jsou většínou – „slušní“….

Děti nás sledují a jasně si uvědomuji, že i má dcera se na mně ve svých sedmi měsících jakoby tázavě podívala s výrazem – A to se smí ? A já na ní jen rozpačitě hleděla a nic jsem neudělala.

Sice jsem si ulevila „potom“ když jsem odešla z obchodu ale to není způsob, za který jsem ráda a kterým bych jí chtěla jít příkladem.

Chci, aby příště cítila, že „se to nesmí“ a nesla si to v sobě i později, když bude starší a já s ní třeba nebudu – a nejen proto, že jí budu doma opakovat, ať „si dá pozor na cizí lidi“.,ale protože jsme si dávali a dáváme pozor už od prvních měsíců, kdy všechny informace kolem nasává jako houba.

Respektuji, že ne každé mamince je to nepříjemné, některým se taková pozornost může i líbit a jsou pyšné, že je jim věnována.

Mně to ale vadí. A ty, které jsou na tom obdobně jsem se rozhodla tímto povzbudit a ubezbečit je, že slušnost je pěkná věc,ale má své limity a není neslušné říci cizímu člověku - nesahejte na mé díte !!!