Re: rehabilitace

Mám to podobně, taky mám DMO, a taky nebylo nikomu divné,že se opožďuju... maminka si toho všimla v půl roce, ale řekli jí, že to nevadí. Přitom jsem byla kříšená, což ale rodičům neřekli a nijak mě nesledovali.

Nedávno jsme s mým fyzioterapeutem prohlíželi moje staré miminkovské fotky (jsme hodně dobří kamarádi) a on tu moji DMO poznal už na fotce, kde mi byly čtyři měsíce a hrozně se divil, že to doktoři nezaznamenali a nic s tím nedělali.

Přitom kdyby se mnou cvičili od těch čtyř měsíců a ne až od roku a půl, mohla jsem na tom být nejspíš dost jinak. Nemám v sobě hořkost, beru svoje postižení jako něco co patří k (mému) životu a jsem navzdory zdravotním problémům hodně aktivní, ale rozhodně bych radši byla cvičená od miminka a zdravá, než vojtovkou "zbytečně netrápená".

Výsledkem "netrápení" je u mě postižení se kterým se teď už nedá dělat nic, člověk bojuje o rehabilitaci, která už neléčí, nýbrž jen ulevuje, tudíž je problém ji dostat, a doktoři vám skoro na všechno, co vás trápí, odpoví: "no co byste ve svém věku s DMO chtěla?" - je mi 32 roků a na tuhle doktorskou odpověď se cítím ještě hodně mladá.

Takže to cvičení berte opravdu jako prevenci,která může zabránit vážným problémům a pokud nakonec nenastanou, je to důvod k vděčnosti a ne ke stěžování si. Buďte trpělivé a berte to pozitivně. Když jsem byla větší, cvičil se mnou vždycky tatínek, poslouchali jsme u toho písničky a i když mě to nebavilo a štvalo, tak dneska si uvědomuju, jak moc mi pomohl, jsem mu vděčná a mám s ním moc krásný vztah. A to není málo.