mno

nevím, možná bych na to kašlala, ale je pravda, že by ze mě taky mohla být už troska a jen proto, že jsem sama, uvažuju asi nad tím, že bych to vydržela. Je to tak, jsem ráda, že všechno zvládám a o to víc mne těší, že sama. Okolí nechápalo, proč jsem utekla z manželství, kde ON byl pan dokonalý. Nikdo to nechápal, protože mne právě znali jako sebevědomou. Uměla jsem si vydobít své, ale to se postupem času ztrácelo. Proto je teď pro mě i hodně věcí nepochopitelných...nechat se mlátit, nadávat, trápit a týrat a co je pro mne úplně nepochopitelné, že to některé ženy přijmou, jakože asi fakt nejsou takové, jaké by měly být. Takové, co doma nekmitají a nepřikyvují svému manžílkovi a to všechno pod záštitou...v dobrém i zlém...to je pro mne nepochopitelné a vždy bude. Často totiž narážím na odsouzení lidí, že jsem se rozvedla, když řeknu, proč vlastně. Odpověď typu, my křesťané se nerozvádíme, mě dokáže pěkně vytočit. Copak je pochopitelné, že se žena nevzchopí, když je týrána a s ní i děti...většinou dcery, jen protože je věřící? Tohle mě teď zaměstnává mysl a proto někdy "ujedu" v myšlenkách k sobě, že jsem vlastně zas tak nic "hrozného" nezažila, že jsem doma měla jen chlapa, co byl vychovanej jako ženská a maminka ho utvrzovala v tom, že je dokonalej a bez chyb. Chválila ho...jako já chválím svoje děti, i když hodně ponaučena, že nic se nemá přehánět a že je jim občas potřeba dát pocítit, že nejsou středem všeho a nejsou dokonalí. Lehce se mi to píše, život je mnohem těžší. V hlavě to mám srovnané jako nikdy v životě, osudových okamžiků jsem si užila mnohem víc a rozvod dnes beru jen jako malou bolest oproti tomu, čím vším jsem si prošla. Proto se na mě nikdo nemůže zlobit, když mi někdy články tady přijdou fakt směšné a absolutně bezproblémové. Řeším už jen podstatné věci a naštěstí jich tolik není. Naučila jsem se nedělat si starosti z maličkostí, protože všechno jsou vlastně maličkosti. Pro mě je podstatné, aby byly děti spokojené samy se sebou, abych jim trochu zametla cestu a přitom je občas nechala "narazit hubu", aby si nemyslely, že všechno jde snadno a hlavně hned. Dva už jsou téměř dospělí, sem tam jim něco nevyjde, ale jak říkám já, pokud nejde o život, jde o h...o. Malá je ještě malá a její pohled na svět je úžasný a její vidění dobra mě dost povzbuzuje a drží nad vodou. Ona je sluncem a středem všeho. Ona je můj životabudič, moje dobíjecí baterka, moje největší radost a pro jsem silná a doufám, že to, co do ní všechno vložím, dokáže zúročit. Nečekám, že mi to vrátí, i když to vlastně dělá, ale čekám, že to jednou sama bude moct dát dál a jen doufál, že všechny moje děti najdou partnera, co ocení, co jsem se jim snažila vložit do duše. Že není důležité mít všechno in a hned, ale přijít domů a cítit klid a pohodu a neotvírat dveře s pocitem sevřeného žaludku a bušícího srdce...co dneska zase bude blbě!!! Někdy to u nás vypadá jak na nádraží, jindy je takový klid, až nás to zarazí. Někdy máme uklizeno, jindy jako když hodí bombu. Neřešíme, jestli je všechno denně vcajku, jak s oblibou teď puboši říkají. Nikam se nehoním, užívám si i nudný stereotyp dne, odpoledne i koukání s malou na "stupidní" seriálky večer v osm. Stačí, že vedle sebe ležíme...Jasně, že i takový život má svá pravidla, ale je to o klidu v sobě a okolo sebe. A to nejsem ortodoxní věřící, jen věřím sama sobě. O tom je teď celý můj život. Poučila jsem se, a beru všechno ze svých chyb a snažím se je nedělat znovu. Někdy to je opravdu nadlidský výkon, když mám děsné obavy, že zase něco podělám a celé okolí i rodina mne odsoudí...to jde všem velice rychle. Možná to tak vypadá, že jsem teď dokonalá já, ale opak je pravdou. Pořád o sobě pochybuju, ale nedávám to pocítit dětem. Pokud si myslím, že jedná správně, necouvnu, pokud dostanu rozumný argument, umím už i couvnout. Všechno je o kompromisu, ale nikdy to nenechám už dojít tak daleko, aby někdo z mé rodiny...to jsem já a moje tři děti...měl pocit, že je nejchytřejší a nebo že si připadá jako úplný blb. Všem, co se v tomto plácají přeji, aby našli sami sebe a dokázali ráno vstávat s pocitem, že se mají rádi, protože přesně tohle mi trvalo neskutečně dlouho a nebýt psycholožky, asi i dýl.