Mezi námi děvčaty…

Muži jsou vesměs ješitní sobci, ale na druhou stranu by se pro ženu, kterou milují a která miluje je, rozkrájeli. Pokud hýčkáme jejich ego, většina z nich nám splní jakékoliv přání - jednoho takového mám doma a není to zásluha jeho matky, ale moje!

V dětství každá z nás dokázala, že takřka na každé naše písknutí začal tatínek tancovat, ale s manželem už to neumíte. Vzpomeňte si, jak jste jako malé viděly otce: byl nejsilnější, nejšikovnější, nejchytřejší, prostě dokonalý... Pokud dáte svému muži stejný pocit, že jej obdivujete, vážíte si ho a milujete jej, bude se snažit splnit vám takřka jakékoliv přání.

Dámy zamyslete se, kdy jste naposledy svému muži řekly jen tak "miluji tě?" Že ani on vám to neříká? Někdo s tím začít musí, tak proč ne vy? Pokud budete oba jen čekat, až s tím přijde ten druhý, nikdy se nedočkáte.

Kdy jste ho za něco pochválily?

Pokud pro vás něco udělal, poděkovaly jste?

Zkusily jste někdy s ním flirtovat, zatímco vaříte, myjete nádobí nebo vysáváte? Někdy to dělá divy.

Nebo máte takové muže, kteří si to nikdy nezaslouží?

A ještě jedna otázka (netýká se těch, kde muži po příchodu domů pouze relaxují na gauči): Pomáháte taky manželům s jejich "mužskou" prací kolem domu/bytu? Pokud ne, jakým právem tedy očekáváte, že on vám s péčí o domácnost pomůže?

Myslíte, že by vám muž odmítl, kdybyste mu řekly: "Ty jsi přece tak šikovný, ty přece zvládneš udělat to a to!" A když to potom udělá tak mu říct: "Děkuju, moc jsi mi tím pomohl."

Nebo je těch pár slov pro vás takový problém?

Nevěříte, že to funguje! U nás ano, a nejen u nás. Znám pár podobně šťastných žen. No a pak znám pár nešťastnic, které si neustále stěžují, ale když jim položím některou z těch otázek, hledí na mě jak na marťana. A jejich reakce: "No to snad nemyslíš vážně!"

Jsme s manželem 7 let. Když jsme se brali, bylo mu 40, svobodný a žil jen s matkou, která mu poskytovala veškerý servis a komfort. Měl tedy všechny předpoklady stát se tím SOBCEM, který se po příchodu z práce svalí na gauč a vstane, až když se podává večeře. Přesto se jím nestal a mě to nestálo takřka žádné úsilí, ani jsme o tom nikdy nevedli diskuzi natož hádku. Když jsme se brali, vlastně mě ani nenapadlo, že bych po něm nějakou pomoc v domácnosti mohla požadovat, tak nějak se to seběhlo samo od sebe. Manžel se postupně naučil všechny domácí práce stejně dobře jako já (nebo alespoň tak, jak jsem zvyklá). A skutečně mi, dle svých možností - má sám dost práce kolem domu, pomáhá ačkoliv ho o to prosím jen výjimečně (např. když jsem nemocná).

Jak to vlastně začalo? Zpočátku jsem se o celou domácnost starala sama. Ale byli jsme hodně zamilovaní a tak jsem občas řekla manželovi, že mi během dne chyběl a jestli by se mnou neposeděl a nepovídal si v kuchyni, zatímco já budu hospodařit. Chvíli seděl a povídali jsme si, trošku flirtovali a představte si, že se za chvilku zeptal, jestli mi může s něčím pomoct! A věřily byste tomu, že já jsem to odmítla? Až když jsem měla skoro všechno hotový, řekla jsem asi tohle: "Ještě musím setřít podlahy. Nepřinesl bys mi, PROSÍM, kýbl vody?" Manželovi zasvítily oči a mazal do koupelny. Nejen že přinesl vodu, ale sám se pustil do vytírání. Sice zapomněl na sapon, ale to jsem v tu chvíli velkoryse přešla - však stírám saponem denně, tak se to pro jednou nezblázní. Poděkovala jsem a pochválila, že to udělal dobře. Příště už stačilo jen požádat o kýbl vody a manžel vytíral jak o život. Jen jsem tu žádost doplnila ještě větičkou: "A dej tam, prosím, plný vršek toho zelenýho saponátu, co je pod umyvadlem." Od té doby, pokud se před manželem zmíním o mytí podlah, udělá to sám, aniž bych ho musela žádat.

Podobným způsobem se postupně naučil dělat všechny domácí práce. Začalo to jednoduchými věcmi, o které jsem ho požádala v "nouzi nejvyšší". Např. sebrat prádlo ze šňůry, když začalo pršet a já byla zrovna zaneprázdněná mícháním čehosi na sporáku. Nebo pověsit prádlo, když jsem měla zrovna umytou hlavu a venku nebylo nejtepleji. Dnes zvládá všechno od praní, žehlení, běžný úklid, péči o děti i vaření (vaří nerad, takže skutečně jen zřídka) - prostě mě může kdykoliv v čemkoliv zastoupit to (Dokonce, když jede sám do města a já ho vybavím 50-tipoložkovým seznamem do supermarketu, doveze přesně ty druhy zboží, které jsem si oblíbila). Mně stačí se jen zmínit, že JÁ ještě nemám hotový to a to. Neprosím ho o pomoc. Pokud to neudělá (stává se zřídka), tak má pro to nějaký důvod - třebas je unavený, něco ho bolí, nebo má ještě nějakou svou práci…

Dnes to u nás funguje asi takto: Já hospodařím celý den v kuchyni, manžel na dvorku a zahradě. Pokud jeden z nás skončí, jde se podívat za tím druhým a zcela sám a bez doprošování se chopí nějaké práce. Oba končíme takřka zároveň a máme tedy stejně volného času. Zároveň trávíme spolu hodně času, protože skutečně spoustu věcí doma i kolem domu děláme společně. Takže když se potom věnujeme svým koníčkům nemáme ani jeden pocit, že zanedbává rodinu.

Denně si navzájem řekneme, že se milujeme. Není to povinnost (jako někde např. bývá pusa na rozloučenou). Je to zcela spontánní - prostě to v určité chvíli pocítíme a řekneme si to. Jeden třebas hned ráno po probuzení, druhý až ve 3 odpoledne - jak to na nás přijde.

Za všechno si děkujeme. Poděkuji manželovi i za blbé vynesení odpadků a on mně za to, že dám psovi vodu. Poděkuji mu, že krásně zryl zahradu a on mně za dobrý oběd… Poděkování nám dává pocit, že si ten druhý naší práce váží.

Chválíme se navzájem a když se něco nepovede, velkoryse nad tím mávneme rukou. Vždyť přece v každé příručce, jak motivovat děti, stojí: "Chvalte, chvalte a chvalte!" Platí to i na dospělé, dá nám to pocit, že můžeme být sami na sebe hrdí.

Funguje nám to už 7 let. A mým rodičům 35 let.