Ženské, co od těch chlapů vlastně chcete???

Bezva čtení,
nasmála jsme se, článek mě pobavil, je fajn si to takhle přečíst z "druhé strany". Chlapi jsou prostě jiní, nemají ženský mozek, myslí a jednají jinak.

Tak nějak mi to příjde od Vás ženské prudilky trochu jednostranné, že by nás jako chlapi měli chápat, být nám k vůli, chovat se tak, jak by jsme chtěly my, dělat věci podle našich představ..jen pro to, že jsme ženské, že si to neustále vynucujeme a vymáháme??? I oni snad by měli dostát našemu pochopení, že jsou prostě jiní než my a na věci mají jiný názor a měly by jsme je nechat trochu dýchat, což? Co po nich vlastně chcete, aby byly prodloužením Vašeho mozku nebo samostatně myslící a jednající bytosti??

Mno, každý podle svojí volby a gusta

Moje historka k dobru je, že my měli svatbu 3 týdny před termínem narození našeho prvního dítka a ono vykouklo na svět cca 15 dodin po oddání. Takže manžel "rodil" ještě ve svatebním, s kytičkou v kapsičce a pořádnou opicí D
Některé časové úseky jsem mu musela převyprávět neboť má trochu temno, ale byla legrace a se smíchem na ten náš "porod ve snách" vzpomínáme. Moc mi na sále pomohl právě tím, že byl veselý a dělal blbinky, bavil sestry (tím nemyslím, že by byl úplně mimo, blábolil a pod, prostě měl dobrou náladu, jak by ne, když se mu právě rodil syn).

U porodu druhého dítka byl střízlivý, veselý a blný blbinek a úsměvů byl taky. "Rodila" mě PA-studentka, tak se ji trochu klepaly ruce, neb jsem byla její první porod. Manžel ji povzbuzoval, snažil se jí rozptýlit, aby nebyla tak "sevřená a roztřesená", pak od nás dostala obr bomboniérku a hubičku od manžela. On byl prostě skvělý podruhé, teď si na to aspoň vzpomíná v celém rozsahu. A ona studenta jistě též, neb se po porodu celá bledá odebrala na balkón....

Mám raději úsměv a nadhled, než vážnou tvář, a zrovna v okamžiku tak radostném, jakým jistě narození dítětě jistě je, to platí dvojnásob.