Re: proč

Záleží na tom, co kdo pokládá za harmonický a funkční vztah. Někomu stačí, že se doma neperou a má vyžehlený košile.
Rodinný život jako takový jsem na vlastní kůži nikdy nepoznala, když pominu, že mne do 7 let relativně harmonicky vychovávala babička s dědou a svobodný strýček. Jako dítě jsem na rodiče svých kamarádek, co byli spolu, jezdili společně na dovolené, na chaty, na výlety, seděli spolu doma u té televize atd. hleděla obdivně a připadalo mi to super. Už v pubertě jsem si začala všímat toho, že ve skutečnosti to není vůbec "super", ale vlastně dost hrůza, v každé té rodině byl jeden silně dominantní (obyčejně matka) a druhý hodný, poslušný trouba, co radši drží hubu, aby měl klid. V krajním případě na sebe štěkali hůř než psi a častovali se rozličnými vulgarismy. Tolik k iluzím a realitě. Z dnešního úhlu pohledu jsem docela ráda, že mi v dětství aspoň nikdo zjevně nelhal, nepřetvařoval se a nedělal dojem na okolí, i když v samotném království dánském toho bylo shnilého daleko víc než na kompostu. Nechtěla bych mít zafixovaný "model pohodového vztahu", kdy maminka peče a vaří pro celou rodinu, rozdává úsměvy na všechny strany, vzorně pečuje o děti a domácnost, ale pro svého manžela má maximálně ironické poznámky nebo nadávky na to, jaký je budižkničemu.