Budeme se rozvádět

Jako nejčastější příčina rozvodů se ve statistikách uvádí rozdílnost povah, názorů a zájmů. V dobách, kdy se velmi mladé páry braly po krátké známosti a pod tlakem těhotenství, zněl takový důvod poměrně logicky. Ale dnes, když spolu partneři před uzavřením manželství obvykle nějaký čas žijí, je to poněkud překvapivé zjištění. Nejvíce manželství se rozpadá po deseti až čtrnácti let - že by tak dlouho trvalo, než si partneři všimnou, že jeden nade vše miluje vysokohorské túry, samotu a klid, zatímco druhý má po třech dnech v lůně přírody velkoměstský absťák?

Odborníci na partnerské vztahy tvrdí, že ke spokojenému soužití není shoda zájmů zdaleka nezbytná. I když zpočátku většina zamilovaných chce dělat všechno společně, časem se ukáže, že bohatě postačí, pokud je společných aktivit jen část. Rozdílné koníčky samy o sobě harmonický vztah neohrožují. Rodiče mé kamarádky spolu žijí přes čtyřicet let. On je zarytý ateista a ona hluboce věřící. Na odlišné názory partnera musejí narážet prakticky denně. Přesto vypadají docela spokojeně.

„Moje manželství ztroskotalo nejspíš na stejnosti povah,“ konstatuje osmatřicetiletá Magda. Ona i její bývalý manžel jsou klidní, lehce váhající introverti. „První roky mi vyhovovalo tiché souznění, společná láska k hudbě. Jenže pak jsme se pustili do rekonstrukce bytu po mojí babičce a ani jeden z nás nebyl schopen se akce organizačně ujmout. Řemeslníci s námi mávali, všechno nám rostlo pod rukama. Začali jsme být podráždění a vzájemně jsme si vyčítali neschopnost,“ vzpomíná Magda. Když po rozvodu zůstala s bytem v troskách sama, pomohl jí energický kolega. Je veselý, společenský, pravý opak tiché Magdy. Přesto jsou spolu už osm let, za pár týdnů čekají druhé dítě.

Falešné představy

Zdá se, že za formulkou o rozdílnosti povah, názorů a zájmů se skrývá cosi komplikovanějšího. Poradenský psycholog Petr Šmolka radí, že v partnerském vztahu by člověk neměl sám sebe klamat představou, že se ten druhý kvůli němu změní. Přesto mnozí z nás, ženy stejně jako muži, věří, že odlišnosti či nedostatky, které na partnerovi objevili, se časem nějak obrousí, že se dotyčný zlepší, že si ho k obrazu svému vychovají. Takto postavený problém zpravidla nemá dobré řešení - když se zlepšení nedostaví, inkriminované partnerovy vlastnosti či chování vadí víc a víc, začnou být až nesnesitelné. Jenže chybička se může vloudit i v případě, že se zlepšení dostaví - na partnerovi může začít vadit právě jeho ochota ke změně. „Jak si ho mám vážit, vždyť se nechová jako chlap. Udělá, co mu řeknu, ve všem mi ustoupí. Tohle má být nějaká životní opora?“ stěžuje si rozvádějící se Zuzana.

„V manželství často chybí respekt a tolerance jednoho vůči druhému. Nemusí v tom být jen sobectví, ale třeba i nereálné očekávání, hledání pohádkového prince nebo dokonalé ženy. Jako bychom zapomínali, že sami taky zdaleka ideální nejsme,“ soudí dvacet let vdaná paní Eva.

Když jsou na scéně děti

Každopádně rozpadu manželství předcházejí měsíce, možná roky neporozumění, hádek, výčitek i nemluvení. Velmi často za přítomnosti dětí. Je až s podivem, kolik otců a matek si namlouvá, že jejich vzájemný konfl ikt se dětí netýká, že mu nerozumějí, případně že o něm ani nevědí, neboť se v přítomnosti potomků nehádají. Pominemeli zvukotěsné vlastnosti stěn a dveří mezi ložnicí a dětským pokojem, pořád tu zůstává atmosféra a mimoslovní komunikace. Ta tvoří více než polovinu našich sdělení a děti jsou vůči ní zvlášť vnímavé.

Na rodičovské neshody si časem zvyknou, mnohdy jiné rodinné prostředí neznají a považují ho za normální. Naučí se v něm pohybovat, odhadnou, jak se asi bude situace vyvíjet (táta přišel pozdě, máma začne křičet; celou cestu od babičky se budou zase hádat; dostal jsem pětku, napřed na mě bude křičet máma, pak táta, pak se pohádají a táta práskne dveřmi).

Pokud po rodičovské bouřce následuje pročištění ovzduší a konfl ikt se vyřeší, funguje hádka jako důležitý zdroj sociálního učení a není se třeba obávat, že potomky extrémně frustruje. Nekončící neshody a dusno v nich však mohou vzbuzovat strach, nejistotu, vztek i pocity viny. Rozvod a faktický odchod jednoho z rodičů přinášejí do dětského světa další změny a nejistoty. Reakce na ně může být bouřlivá a z pohledu dospělých často nepochopitelná. V chování se mohou objevit chvilky smutku, snaha stranit se ostatních. Dívky mívají častěji tendenci stáhnout se do sebe, kluci zase přetavit smutek v agresi. S přibývajícími týdny a měsíci se dokonce podivně nevysvětlitelné chování ještě přiostřuje.

Problémy ve škole

Změny v chování dítěte jsou často patrné i ve školce nebo ve škole. „Napětí se projeví například jako zvýšená dráždivost, plačtivost nebo naopak agresivita a nevyrovnanost nálad. Začne přibývat situací, v nichž dítě reaguje na běžné podněty nezvyklým způsobem, objevují se problémy s dodržováním režimu u dětí, které je nemívaly. Přibývá vzdorného chování. Může se objevit i touha prosadit se za každou cenu, kterou si chlapeček nebo holčička kompenzuje menší zájem rodičů, zaměstnaných především vlastními problémy. Časté bývají také změny stravovacích návyků - jako by dítě chtělo trestat učitelku tím, že nedojí oběd, že nesní připravenou svačinu,“ líčí poradenská psycholožka Ivana Halíková typické projevy předškolních dětí.

Někteří kluci a holčičky jsou najednou divně protivní, chovají se, jako by vyhledávali trest. Pokud jim totiž rodiče přiměřeně nevysvětlí důvod rozchodu, často si myslí, že se rozešli kvůli nim, trápí je pocit viny (tátovi vadilo, že jsem zlobil, proto odešel). U školáků mnohdy dochází ke zhoršení prospěchu. Vedle spousty nezodpovězených otázek se rovnice a větná stavba zdají směšně nedůležité. I dobří žáci se najednou špatně soustředí, zapomínají úkoly…

„Zjevná lhostejnost dítěte může skrývat hlubokou sklíčenost pramenící z neschopnosti vyjádřit vlastní pocity,“ říká psychoterapeutka Heather Smithová v knize Děti a rozvod. Za nezúčastněnou maskou se může ukrývat strach z jakýchkoli dalších kontaktů, které by mohly taky skončit zklamáním. O apatických dětech si dospělí paradoxně myslí, že se se situací vyrovnaly, že jsou nad věcí.

Pocit bezmoci, neschopnost něco změnit spolu s chybějící zkušeností, jak vyjadřovat emoce, může i relativně klidné děti, zvlášť kluky vychovávané stylem „chlapi nepláčou“, změnit ve rváče, nebo dokonce v šikanujícího tyrana. Překračování pravidel patří k obvyklým způsobům, jímž se starší děti snaží upoutat pozornost rodičů. Pokud se o potomka otec příliš nezajímá, při pořádném průšvihu bude muset. Mámě naopak ukáže, jak bez táty výchovu nezvládá.

V takových situacích dvojnásob platí: Nezůstávejte se svými problémy sami. Naučte se říkat si o pomoc.