Re: cvičit nebo ne?

Jsem maminkou dvojčátek-holčiček a u obou byla diagnostikována predilekce hlavičky a problémy s kyčlemi.
Stále si říkám, že jsme měli více štěstí než rozumu, protože nás naše pediatrička pečlivě sledovala a ve 2 měsících nás odeslala k neuroložce a následně k rehabilitační sestře. A všechyn tři dámy byly a jsou úžasné.
Cvičila jsem s oběma holčičkama 4 cviky denně od 3 měsíců. Bylo to náročné, hlavně psychicky, ale jako naprostý laik jsem věřila naší skvělé fyzioterapeutce, která se holkám věnovala a mě neustále dodávala sílu cvičit a eliminovat možné problémy do budoucna. Stále jsem si opakovala, že to vše dělám pro holky a jejich dobro.
Jedna slečna mohla s cvičením skončit v 11 měsících, byla a je velká čipera, a ta druhá, klidná a rozvážná, si ho ukončila rovněž, v den, kdy se začala plazit, styl a lá Meresjev.
Na kontrolách jsem poslouchala, že tu klidnou brzdí v rozvoji právě ta její mírumilovná a klidná povaha. Jenže holčička neseděla a neměla ani snahu si sednout ještě ve 13 měsících.
Vždy jsem se snažila nesrovnávat a nechat holkám jejich čas. Nikdy jsem ani jednu neposazovala, ani nevodila za ruce. Ale v těch 13 měsících už jsem opravdu začala nervóznět. První holčička se druhé závratně, co se dovedností týče, vzdalovala.
Nechtěla jsem se dočkat dne, kdy mi třeba v jejich dvou letech budou vykládat, že nesedí, protože je klidná. Podle mě jsou i klidnější děti a sedí. Navíc jsem slýchala, že cvičené děti většinou předčí ty necvičené. Jenže já to pořád nějak u té naší klidné holčičky nepozorovala.
Tak jsem si pro svůj klid vyžádala některá vyšetření - krevní obraz, UTZ hlavičky, vyšetření na metabolické vady. Chtěla jsem mít jistotu, že problém není někde jinde. Všechna vyšetření dopadla dobře a tak jsem si znovu říkala, že potřebuje jen svůj čas.
V té době už jsme bydleli v zahraničí a tak jsem se na jedné kontrole u místní dětské doktorky zmínila o tom, že nám jedna holčička stále nesedí a že mi odmítá cvičit Vojtu. Že jen leží jak placka a čeká, až uběhne čas cvičení. Paní doktorka se rozhodla odeslat nás na jejich rehabilitační pracoviště, že začneme zase cvičit. Diagnostikovali nám ochablé břišní a zádové svalstvo.
Už jsem se psychicky připravovala na další cvičení Vojty a jaké bylo mé překvapení, když nám rehabilitační sestra řekla, že sice Vojtu znají, ale oni že budou cvičit Bobatha. V ten moment mi název cvičení nic neříkal. Ale pustili jsme se do toho a já zjistila, že to vlastně žádné cvičení v pravém slova symslu není. Je to terapie hrou, žádné vysvlečení do naha, pro nás na začátek jen kutálení a přetáčení. Holčička si to užívala. Navíc toto cvičení necvičení nijak nenarušovalo náš denní režim a nemuselo se cvičit pravidelně jako Vojta (jako antibiotika).
A já měla možnost sledovat pro mě zázrak v přímém přenosu. Za první tři týdny cvičení se holčička posadila, za další tři týdny lezla po kolínkách a za další tři se postavila.
Samozřejmě jsem přemýšlela nad tím, zda by nebylo bývalo lepší cvičit Bobatha od začátku, když má takové výsledky. Zda nebyl Vojta zbytečné trápení mě i holčiček. Do mých úvah vstoupil i manžel, který řekl, že Bobatha měl možná u nás takový úspěch právě proto, že byla naše holčička vycvičená a připravená Vojtou. Možná má pravdu, kdo ví.
Každopádně náš ďáblík začal chodit v 15 měsících a náš kliďánek v 18 měsících. A to je nejdůležitější.
Jak už zde bylo řečeno, možná bychom se k tomuto výsledku dopracovali i bez cvičení, ale kdo ví. Třeba ne nebo spíše ne, protože ta predilekce tam byla (i když jsem ji já v prvopočátku samozřejmě neviděla). Pak bych si to mohla vyčítat, že jsem pro holky neudělala nebo nezkusila udělat to nejlepší. Kdysi někdo řekl, že se před námi v každém okamžiku otevírají dvě cesty a my volíme jednu z nich. Ať už si vybereme kteroukoliv z nich, nikdy se nedovíme, kam by nás dovedla ta druhá.
Já jen vím, že nebudu nikdy litovat toho, že jsem cvičila jak Vojtu, tak Bobatha (toho ještě stále nemáme ukončeného). Ani kontrol u neuroložky, na které jezdíme domů. Aspoň mám jistotu, že jsou pod kontrolou a pokud by se někdy vyskytl nějaký problém (doufám, že ne, ťuk ťuk), budeme v nejlepších rukou a můžeme ho začít řešit.
Všem přeji hodně štěstí--těm, co cvičit nemusí že mají to štěstí a hlavně těm, co cvičit musí, aby měly jen ty nejlepší výsledky.