Prostřednictvím terapie Vojtovou metodou, tedy takzvanou reflexní lokomocí, je možné vracet do funkce svaly, které člověk při svém pohybu nedokáže vědomě používat.
"...s mým devítiměsíčním synem cvičíme od druhého měsíce Vojtovu metodu. Čtyřikrát denně. Tadeášek má oslabené svalstvo jak na ručičkách, tak na nožičkách. Má kyfózu páteře a hypotonii. Zatím se nám nedaří ani sezení, ani lezení. Ale vím, že díky cvičení děláme velké pokroky a že všechno vytrénujeme. Proto bych Vás ráda poprosila, zda byste v některém z nejbližších čísel nemohli otisknout článek, který by se týkal právě tohoto typu cvičení. Myslím, že by to ocenila nejedna maminka, která se v tuhle chvíli potýká se stejným problémem..."
Mirka
(Vysvětlivky: kyfóza = vadné zakřivení páteře, hypotonie = snížené napětí svalů. Pozn. red.)
"Když se mi narodila těžce postižená Terezka, dávali jí zpočátku lékaři maximálně deset dní života. Řekli mi doslova, že pro ně bude hrát roli pitevní nález, ,aby zjistili, kde přesně se stala chyba'. Pak, když se zjistilo, že je Terezka bojovník a svoji bitvu o život nehodlá jen tak vzdát, mi radili, abych ji dala do ústavu. Že jí tam - coby ,ležákovi', který nemá šanci se v životě postavit na nohy - bude nejlíp. Pamatuji si jako dneska, že jsem tehdy jela tramvají a honilo se mi hlavou: ,Tak já si budu takhle jezdit po Praze, zatímco moje dítě bude kdovíkde v ústavu a já ani nebudu vědět, co se s ním děje?'
Kladla jsem si tehdy, před osmnácti lety, donekonečna otázku, proč se to stalo zrovna mně - jsem zdravá, žiju zdravě, jsem mladá, kolem mě všichni v rodině doktoři, všechny těhotenské prohlídky dopadly bezvadně a bác!... No a pak jsem si dala sama odpověď. Stalo se to právě mně proto, že tam nahoře někdo věděl, že Terezka bude v těch nejlepších rukou. Že jí, coby profesionál, můžu pomoct mnohem lépe než maminka, která je sice stejně milující a stejně odhodlaná, ale coby laik dá na ujišťování prvního pediatra z porodnice a nepůjde jak buldok proti všem. Měla jsem krátce po studiích na FTVS, kde jsem vystudovala - pro Terezku tenkrát ten úplně nejvhodnější obor - fyzioterapii. Navíc jsem, v nouzi nejvyšší, natrefila po chvíli hledání a tápání na skvělou pediatričku - v té době velmi osvícenou, protože sama měla postiženého syna - a ta nám pomohla. Začala jsem s Terezkou několikrát denně cvičit Vojtovu metodu. Což bylo nesmírně namáhavé psychicky i fyzicky, jistě pro obě dvě. Terezka ze začátku velmi plakala (já někdy taky), pak si zvykla. Co je ale hlavní - pomohla jsem jí. Z původně bezmocného tvora, odsouzeného jen k ležení, se stala holčička, která chodí. Sice s problémy, ale chodí.
Ptáte se mě, zda jí tato terapie pomohla i po psychické stránce? Já myslím, že určitě ano. Všechno souvisí se vším: Když cvičíte tělo, může dojít i k posunu v psychické oblasti. Myslím si, že když se - byť silně mentálně postižené - dítě postaví, okamžitě na svět kouká jinýma očima, ,nakopne ho to', má nové zážitky, nové pohnutky k tomu, dostat se dál, i když je to jen v omezených mezích jeho možností."
Terezka, jejíž mozek je od narození velmi poškozen, je dnes schopná provádět nejzákladnější úkony. Nemluví, respektive vyjadřuje se svéráznou pantomimou, ale vnímá. Je to šťastné a pohodové dítě, obklopené "svými lidmi" a žijící ve svém vlastním světě. Žijící mimo zdi ústavu a mimo postel, která by byla jeho jediným světem. Terezka je dítě vypiplané mámou, která by si zasloužila metál. Protože svou slušně našlápnutou kariéru musela kvůli péči o postiženou dceru upozadit.
Musím přiznat, že k sepsání článku mě vedl nejen dopis maminky Mirky z úvodu, ale také moje vlastní zkušenost s dnes devítiletou Natálkou. Narodila se v 31. týdnu těhotenství. Vyvíjela se naprosto v pohodě, všemi prohlídkami proklouzla jak lasička. Ve třech letech si ale pediatr všiml, že při chůzi vtáčí špičky nožiček dovnitř. Navštívili jsme ortopéda ve známé nemocnici a během pěti minut jsme vypadli jak cukráři. Autentická slova odborníka: "To je v pořádku, to je jen záležitost mozku. Až se jí budou líbit kluci, začne si na chůzi myslet sama a to budete koukat, jak ty špičky stáčet přestane." Bum, a bylo hotovo! Postup lékaře se mi pochopitelně nelíbil, i navštívili jsme dalšího ortopéda. Ten alespoň předepsal speciální vložky. Dcera je nosí poctivě doposud. Vložky a speciální klínky samozřejmě zlepšily stav ploché nožičky, ale nijak markantně neovlivnily způsob chůze. Tím jsme bohužel ztratili další drahocenný čas. Pak jsme se nakonec přece jen dostali do rukou šikovné fyzioterapeutky (našla a platila jsem si ji sama, na slova "ono se to zlepší, jen mějte trpělivost" už jsem byla alergická) a někdy v pěti letech (až) jsme začali konečně cvičit Vojtovu metodu. Rehabilitujeme a "vojtíme" - dodneška. Stav se rapidně zlepšil, ale jedná se o běh na dlouhou trať. Protože jsme začali pozdě - chybný vzorec už byl v Natálčině mozku příliš dlouho zafixovaný. Bylo nám řečeno, že budeme cvičit a rehabilitovat do dospělosti. Hlavní ale je, že to sice jde ztuha, ale jde!
Podle fyzioterapeutky Mgr. Jany Marešové by se měly se všemi těžkými nedonošenci provádět cviky podle Vojtovy metodiky preventivně - minimálně dva měsíce. Podle ní - raději dva měsíce zbytečného cvičení, maminčiny námahy, energie a nervů, než pak pracně (a léta - tak jako v našem případě) dohánět, co se dá... Tak se to alespoň učí budoucí fyzioterapeuti na vysoké škole - učí se chápat nedonošence jako rizikovou skupinu, s níž je třeba pracovat. A tečka. Je to stejné jako s chřipkou - když všichni kolem nás lehnou, také se preventivně ládujeme vitamíny, abychom jí nepodlehli... Praxe je bohužel jiná. Částečně je to neinformovaností (především těch starších) pediatrů (zkušenost J. M.), částečně nedostatkem vyškolených terapeutů - především na malých městech.
Proč je nutné "vojtit" především malá miminka? (Když právě jim se nedá vysvětlit, proč s nimi ta hodná máma provádí něco, co jim vůbec, ale vůbec není příjemné?!)
Odpověď "vědecká": Protože plasticita centrálního nervového systému (obnovování neurálních spojení, vytváření dalších spojení) je největší v raném věku.
Odpověď přeložená do "laičtiny": Když má miminko menší či větší vadu pohybového aparátu, začíná používat náhradní motorické vzorce. Ty se časem fixují a znemožňují tak nástup "normální" motoriky. Proto je tak nutné začít cvičit s co nejmenším miminkem - tedy ještě před tím, než se náhradní způsob konkrétního pohybu zafixuje, zautomatizuje... (a "vtáhne do hry" i kostru, klouby, svaly). Z toho tedy vyplývá jedno ponaučení: Čím delší fixace - zvykání na náhradní motorický vzorec - tím horší náprava!
Cvičení s co nejmenším miminkem má podle fyzioterapeutky i další výhodu: malé tělíčko si lze snáz "srovnat" v ruce. V některých případech je třeba stlačovat hned několik spoušťových zón dohromady. Vzhledem k tomu, že tímto úkonem "nutíme" tělíčko dělat něco, na co není zvyklé - nutíme ho ubírat se "jinými, neúlevovými cestami, než bylo doposud zvyklé " - má tendenci se bránit. A my se nesmíme nechat miminkem "přeprat". My ho musíme, alespoň po těch nezbytných pár minut držet v poloze, která ho přinutí ony "nové cest v mozku" hledat...
Tato bezesporu velice účinná forma terapie byla objevena profesorem Václavem Vojtou už v padesátých (!) letech minulého století. Jde o soubor metod reflexní lokomoce (reflexní lokomoce = automatické pohyby, jakými všechny živé tvory vybavila příroda). Použitím reflexní lokomoce je možné vracet do funkce svaly, které člověk při svém pohybu nedokáže vědomě používat. Vrozený pohybový program, který je při poruše blokován, je vyvoláván z podvědomí bez aktivní spolupráce pacienta. Proto může být aplikován na miminka nebo na mentálně postižené - ani jedna skupina není schopna vědomě spolupracovat. Drážděním spoušťových zón dochází k aktivaci a k řazení svalových skupin správným způsobem - což se zapisuje do vědomí pacienta. Pacient se znovu učí svaly správně ovládat.
Dnes nachází Vojtova teorie (neboli reflexní lokomoce) široké terapeutické uplatnění. Jak sám o sobě profesor Vojta říkával: "Já jsem tuto metodu nevynalezl, já ji jenom našel. A rozvíjel jsem ji po celý svůj život..."
Mgr. J. Marešová: Každý, i ten nejvíce postižený člověk má v mozku naprogramovaný správný vzorec. Na terapeutických principech prof. Vojty je geniální to, že on metodou pokusů a omylů našel spoušťové zóny, které jsou schopné odstranit veškeré patologické projevy. Představte si, že máte před sebou cestičku zapadanou sněhem (chybný motorický vzorec). Když vezmu do ruky hrablo a začnu cestičku prohazovat (zmáčknu spoušťovou zónu), můžu začít cestičkou procházet (reflex je nastartován). Některé cestičky pokrývá slaboučká vrstva sněhu, stačí je jednou hrablem projet a je uklizeno. Na jiných cestách jsou metrové závěje (u těžších postižení či u těch postižení pohybového aparátu, kde jsou náhradní patologické vzory léta fixované, bude trvat o dost déle, než se dostaví úspěch - než se znovu nastartuje správný program). Odházet z těchto zavátých cest sníh bude trvat dlouho. A bude to stát dost námahy, trpělivosti i sil.
Profesor MUDr. Václav Vojta byl významný český neurolog, ročník 1917. Zemřel před osmi roky. Jak už to tak u nás tehdy chodilo, jeho zásluhy museli nejprve ocenit v Německu, kam dr. Vojta emigroval v roce 1968, aby se posléze stal celosvětově uznávaným odborníkem v léčbě a diagnostice dětských vývojových poruch. Pan profesor neměl rád, když se jeho technice říkalo Vojtova metoda, ale trval na označení princip. Takže správné označení jeho celoživotní práce je Vojtův princip (zdá se ale, že se tento název mezi laickou veřejností nevžil). Ti, kdo měli šanci ho osobně poznat či s ním spolupracovat, o něm hovoří jako o vynikajícím odborníkovi a skvělém člověku, který se svými malými pacienty pracoval s láskou a obrovskou empatií. Jeho velká důvěra v lásku matky k dítěti mu otevřela cestu k léčbě dítěte s postižením. Dovolila mu svěřit vysoce odbornou péči do rukou rodičů. Na přednáškách prý často opakoval větu: "Matka intuitivně pracuje vždy správně a dítě od milující matky tuto léčbu přijímá."
Fyzioterapeutka: Na tuto otázku už jsme si částečně odpověděli. Cestička zapadaná sněhem, pamatujete? Je to velmi těžké, ale dá se. Ke cvičení s tělem velkého dítěte nebo dospělého člověka je třeba vynaložit značnou fyzickou sílu - tím spíš, potřebujete-li opět obsáhnout hned několik spoušťových zón najednou. Vojtovu metodu, nebo Vojtův princip, chcete-li, lze použít také jako přidruženou terapii k další léčbě. Například u pacientů po mozkové mrtvici. (Už v souvislosti s miminky jsme si říkali, že lidský mozek je "plastický". Chybí-li jedno centrum, můžete cvičením přesvědčit jinou část mozku, aby určitou funkci převzala. Člověk po mrtvici je, svým způsobem, také takové miminko. Je-li část mozku mrtvicí poškozena, je třeba najít nové cesty, nová spojení. Najít, nebo se o hledání nových cest alespoň pokusit...)
Samotná terapie bývá, stejně jako vyšetřování polohových reakcí u menších dětí, bohužel spojena s pláčem, křikem a nelibostí mimina velice často. Některé maminky - ty, které jsou obzvlášť měkké, anebo ty, které jsou příliš unavené na to, aby vedle spousty každodenních povinností zvládaly ještě proplakané a provztekané (často na obou stranách) cvičení (několikeré za den) - svou snahu vzdávají a cvičit s mimčem přestávají. Možná by si měly uvědomovat jedno: svému děťátku rozhodně neubližují! Tím, že se ho tlakem na různé spoušťové zóny snaží přimět ke správnému užívání těch správných svalů (ono to neumí, stlačováním přesných bodů se to ale jeho tělíčko "učí"), jenom omezují drobečkovo pohodlí. Neubližují mu. Pomáhají mu...
Mgr. Jana Marešová: Děti při cvičení pláčou, ale není to tím, že je metoda bolestivá. Tím, že jsou drážděny spoušťové (výbavné) zóny, jsou děti nuceny vykonávat pohyb, který je jim vlastně cizí, který jim není příjemný a který je "rozčiluje". Bližší a pohodlnější jsou pro ně pohyby jejich chybné motoriky, které už si za svůj krátký život stihly osvojit...
Jedna důležitá rada pro maminky: Nejlepší pro miminko je, když je necháte bezprostředně po cvičení rozbalené a dáte mu tak možnost, aby nový vzor, jenž se mu do mozku "vojtěním" probojoval, ihned použilo. Tak může dojít k fixaci tohoto nového vzoru. Ideální je, když ho - rozbalené nebo jen v lehké košilce - necháte povalovat na dece na zemi a nedáváte ho ani do postýlky ani do kočárku. Čím víc volnosti a prostoru, tím v danou chvíli lépe.
Varování přímo z praxe: Nikdy se neučte "vojtovku" na dálku - tedy ani z nějaké knížky nebo instruktážního filmu pochybné kvality, dokonce ani od kamarádky, která "si to se svým dítětem vyzkoušela, takže ví, o co jde...". I takové maminky podle paní fyzioterapeutky mezi námi chodí...
Své dítě svěřte toliko rukám odborníka - ideální je spojení pediatr - neurolog - fyzioterapeut. Posledně jmenovaný vás pak naučí s děťátkem cvičit - a to rozhodně nikoli v rámci jednorázové lekce. K fyzioterapeutovi budete docházet s dítětem na pravidelné konzultace - odborník už si ohlídá, zda maminka "vojtí" správně.
Vzhledem k tomu, že při terapii Vojtovou metodou se většinou jedná o léčbu dětí, je potřeba si uvědomit, že tak, jak se dítě vyvíjí, rozvíjí se i jeho léčba - a během léčebného procesu se mění. Rozhodovat o způsobu a postupu léčby může pouze zkušený odborník, který zná zákonitosti vývoje jedince a možnosti, jak Vojtův princip aplikovat na měnící se situaci.
Vojtova metoda je velmi složitá metoda vhodná pro cvičení novorozenců, kojenců i starších dětí v případech, kdy je nějakým způsobem porušen či zpomalen vývoj dítěte. V naší republice je tato metoda považována za nejlepší léčbu pro pacienty postižené například jakoukoli formou dětské mozkové obrny.
Vzhledem k potřebě tuto terapii aplikovat pravidelně, učí se rodiče Vojtovu metodu pod odborným vedením fyzioterapeuta tak, aby ji mohli provádět doma i několikrát denně. U dětí se provádí cvičení v rozsahu 5 až 30 minut podle věku dítěte. Dávkování u dospělých je individuální a záleží na typu postižení a věku pacienta.
"Běhá mi mráz po zádech, když si představím, kolika dětem by pomohlo pravidelné rehabilitační cvičení, aby vše dohnaly, ale necvičí, protože jejich rodičům to nikdo neřekl anebo rodiče nepochopili, jak je to důležité."
To je úryvek z příspěvku, který na svůj blog vyvěsila maminka, která velmi dobře ví, oč jde. Tady je pokračování.
"Otěhotněla jsem ve třiceti, nekouřím, nepiju. Já ani manžel netrpíme žádnou chronickou nemocí. Neměli jsme zvláštní přání ohledně našeho potomka, snad jen takové obvyklé, aby byl zdravý. Náš syn, Ríša, se narodil po bezproblémovém porodu. Při narození měl 5 kg, Apgar 9-10-10. Narodil se 10 dnů po termínu, přirozenou cestou, bez jakýchkoliv komplikací. Byl krásný, zdravý, byla jsem tak pyšná. Usmíval se v termínu, koníky pásl v termínu. Nebýval nemocný, poprvé až v 9 měsících. V době, kdy miminka začínají otvírat pěstičky a sahat po hračkách, to dělal také. Ale pro hračky se natahoval vždy jen jednou rukou. Pravou ruku nepoužíval, měl ji zaťatou v pěst. Připadalo nám to zvláštní, ale říkali jsme si, že je na jednu ruku asi šikovnější a ta druhá že se teprve vyvíjí a dožene to. Na pravé ruce nebylo na první pohled nic zvláštního, po čase i pěst trochu povolila, ale větší hračky držel levou rukou a přidržoval si je o břicho. Pak, když se děti učí přetáčet, se přetáčel jen jedním směrem. Byl lenivý, když na hračku nedosáhl, prostě ji nechal být. ,Velké děti bývají lenivější,' slýchala jsem.
Měli jsme velké štěstí. Když měl Ríša 6 měsíců, dostali jsme se shodou podivných náhod k výborné rehabilitační sestře, která má dlouhou praxi s Vojtovou metodou. Tehdy, právě od ní, jsem se dozvěděla poprvé, že můj syn je a bude tělesně postižený. A mimo jiné mi řekla: ,Každé dítě chce objevovat, chce si vzít zajímavou hračku, naučit se pohybovat. Je to přirozená lidská touha. Kojenec, který nebojuje o hračku nebo zajímavou věc, nebojuje, protože nemůže, ne proto, že nechce.'
Ríša má dnes 3 roky, průkazku ZTP a diagnózu dětská mozková obrna.
Diagnózu DMO vyřknou lékaři většinou až po 1. roce věku, protože do té doby čekají, jestli rehabilitace vše neupraví. Ani nám neuroložka po vyšetření v pěti měsících nenaznačila, že bychom spěli k podobné diagnóze. Je to velká škoda, protože podle mne jen vyděšená, a tedy motivovaná matka dokáže poctivě doma s dítětem cvičit.
Dětská mozková obrna je poškození mozku, který nedokáže ovládat jinak funkční tělo. Můj syn nedokázal ovládat celou pravou stranu těla. Bez intenzivního cvičení by nikdy nezačal pravou ruku používat. Chodit by se nakonec velmi pozdě naučil, ale pravou nohu by tahal za sebou. Kdybychom začali cvičit do jeho 3 měsíců, nemusela se u něj obrna vyvinout. Byl by z něj levák s hodně nešikovnou pravou rukou. Bylo mi líto, že jsme začali intenzivně cvičit tak pozdě. Zlobila jsem se na sebe, že jsem tak otálela a nežádala o dřívější termín vyšetření u odborníka. Navštěvovali jsme sice rehabilitaci už od tří měsíců, ale naše první rehabilitační sestra na Ríšovi nic vážného nepoznala. Nechávala nás cvičit Vojtovu metodu, ale dnes už vím, že ji sama vůbec neuměla.
Jen podrobné neurologické vyšetření dokáže u kojence odhalit, zda je jeho opožděný psychomotorický vývoj způsoben poškozením centrální nervové soustavy, nebo je to jen opoždění a dítě vše bez větších problémů dožene. Žádná matka, babička ani tetička tohle nepozná a poznat nemůže. Neptejte se své kamarádky: ,Malý je nějak opožděný, nemám s ním někam zajít?' Nenechte se uchlácholit tím, že některé děti jsou lenivější, pomalejší. Na nic nečekejte, a jestli máte pochybnosti, žádejte u lékaře doporučení na neurologii a rehabilitaci.
Hemiparéza, kterou má Ríša, je už u půlročního dítěte hodně zřetelná. Je vidět, že dítě vše dělá jen jednou rukou.
Ríša se nakonec, protože začal rehabilitovat pozdě, diagnóze dětská mozková obrna nevyhnul. Přesto, díky cvičení, se velmi zlepšil. Na začátku o své pravé ruce v podstatě nevěděl, dnes dokáže spojit dvě velké lego kostky k sobě. Ve dvou letech začal chodit, jen malinko kulhá. Pravou ruku nemá plně funkční, nedokáže třeba sebrat malé předměty. Pravidelně cvičit bude už do konce života. Ale udělal velký pokrok a stále se zlepšuje. To vše díky Vojtově metodě a hlavně naší trpělivé rehabilitační sestře.
Vojtova metoda není poukaz na zdravé dítě, ale je to velká šance. Nepromarněme ji." (www.dmo.blog.cz.)
Prostřednictvím terapie Vojtovou metodou, tedy takzvanou reflexní lokomocí, je možné vracet do funkce svaly, které člověk při svém pohybu nedokáže vědomě používat. Reflexní lokomoce aktivuje oslabené a nepoužívané svaly. Využívá k tomu vrozeného pohybového programu centrálního nervového systému, který je při poruše funkce blokován. Při aktivaci není žádoucí vědomá spolupráce pacienta, vybavuje se z podvědomí. Jedinečná je v tom, že se s léčbou pohybového systému (při včasné diagnostice) může začít již v novorozeneckém období. U dětí se terapii pod odborným vedením fyzioterapeuta učí rodiče a doma ji několikrát denně provádějí. Délka jedné cvičební jednotky se pohybuje kolem pěti až dvaceti minut, záleží na věku dítěte.
P.S.
Ještě před pár lety se stavěli lékaři - pediatři a ortopedi - k Vojtově metodě přinejmenším laxně (nechci napsat negativně, dotkla bych se těch osvícených, a to bych velmi nerada). O tom ostatně svědčí příběh fyzioterapeutky Jany (zkušenost osmnáct let stará) a příběh můj (zážitky o devět let mladší). Doba pokročila. Otevřeli jsme se světu a tím i novým zkušenostem, experimentům, léčebným postupům... Maminky už neodkývají jak tupé ovce veškeré metody, jimiž jsou léčeny jejich děti - pokud ve skrytu duše pochybují. Dnešní maminky už se naučily pochybovat NAHLAS! Rodiče se dnes po novinkách pídí sami, nenechávají vše na odbornících - surfují po internetu, chatují s ostatními rodiči majícími podobné zkušenosti, překládají si články z celého světa. Dnes už je běžné, že nejsme-li my, mámy, spokojené u jednoho odborníka, navštívíme hned několik specialistů a přednost pak dáme tomu, kdo nám připadá nejdůvěryhodnější.
Ještě před desítkou let bych našla kupu oponentů "vojtovky" z řad (nejspíš většinou starších) lékařů. Já a dcera jsme toho smutným důkazem.
Ale píše se rok 2008. Před časem, kdy jsem začala sbírat materiály k tomuto článku, jsem zároveň obtelefonovala a přes známé sehnala dobrou dvacítku lékařů. NIKDO z nich dnes o metodě, kterou "nevynalezl, ale našel" pan profesor Vojta NEPOCHYBUJE. Chtěla jsem po nich, aby mi oponovali, aby snesli alespoň pár argumentů proti "vojtovce", argumentů, které bych mohla v článku kvůli větší objektivitě použít. Nestalo se tak.
Ale co není, může být. Třeba se odpůrci ozvou po otištění těchto řádek. Rádi jejich názory zprostředkujeme čtenářům. Ale na druhé straně - prostor dostanou i nekontroverzní dopisy a maily. Opravdu nás (a nejenom nás!) budou vaše zkušenosti s touto staronovou fyzioterapeutickou metodou zajímat...
Odborná konzultace: Mgr. Jana Marešová
Článek je z červencového čísla časopisu Máma a já. Obsah čísla najdete zde.
Získejte předplatné i dárek z MÁMA a já! Objednejte si v období od 25. června do 24. července 2008 na jeden rok předplatné časopisu MÁMA a já a získejte automaticky dáreček - dvě chrastítka na zápěstí od Infantina. Časopis si můžete předplatit i prostřednictvím internetu zde.
(C) 1999-2018 Rodina Online, všechna práva vyhrazena.
Publikační systém WebToDate.
Skok
