Můj milý deníčku... cvičím!

polovina února

Dneska jsem prvně v posilovně. Ne, že bych tak milovala pohyb, ale má drahá polovička mě přesvědčila, že je to ten nejefektivnější způsob, jak zpevnit svaly. Připadám si tu jak blbec. Konečně, ten pocit mi není neznámý, když jsem před rokem byla prvně na aerobiku, připadala jsem si zrovna tak.

Posilovna je docela fajn, nechala jsem si vypracovat individuální plán. Celkem se mi tu líbí, hlavně „procházky“ na stepperu. Chodím sem dvakrát týdně a když mi zbudou síly, tak si jednou týdně odskočím na aerobik. Ale těch sil mi moc nezbývá, poslední dobou jenom jím a spím. To mě manžel neupozornil, že je to tak vysilující.

Hurá, jsem těhotná! A do posilovny chodí i jedna žena s bříškem, budu se s ní muset poradit, jak to zvládá. Kdybych jen nebyla pořád tak unavená. Aerobik už jsem úplně vypustila.

Připadám si příšerně. Pořád jenom jím, spím, jím, spím a mezitím si odskakuji do práce. Neptejte se mě, co v ní dělám. Mám pocit, že snad celou pracovní dobu projím a cestou domu se v tramvaji hezky prospím. Do posilovny už nechodím, nemíním riskovat, že uprostřed cvičení usnu a pustím si závaží na hlavu. Znova se do ní vrátím, až se trochu vzpamatuji.

Permanentku do posilovny jsem dala kamarádce. Teď se naplno projevila nespravedlnost osudu. Rok se snažím vylepšit své pozadí a stehna. A těch pár centimetrů, co jsem pracně dala pryč, už mám zase nazpátek. Nevadí, už nejsem tak ospalá, takže jsem si koupila videokazetu „Aerobik nejen pro těhulky“ a budu cvičit doma. Když budu mít náladu a nebudu unavená.

Podle videokazety už jsem cvičila třikrát, ale máme nějaký malý byt. Furt jsem se otloukala o nábytek a na modřiny nejsem zvědavá. Navíc je poněkud nepohodlné každých deset minut cvičení přerušovat, abych se mohla nadlábnout. Odkládám ji, třeba se k ní někdy vrátím.

Chystáme se na dovolenou. Litva, Bělorusko, Ukrajina... Na cvičení nemám náladu, obíhám velvyslanectví a zastupitelské úřady a zjiš»uji, kam potřebujeme víza, kde musíme mít zajištěný hotel, kam je třeba pozvání...

Dovolená je fajn, už jsem potřebovala vydechnout z práce. Jezdíme Velorexem a spíme pod širákem, takové dovolené miluji. Letos jedeme přes Německo do Polska, projedeme Litvu, zdržíme se v Bělorusku, týden máme na Ukrajinu, stavíme se u známých na Slovensku a přes Maďarsko a Rakousko se vrátíme zpátky do Prahy.

Celkem něco přes pět tisíc kilometrů za dvaapůl týdne. Ale budu mít aspoň trošku času odpočinout si od ježdění a hejbat se?

Tak už je po dovolené. Toho pohybu na ní bylo relativně dost. V Bělorusku a na Ukrajině mají tak báječné silnice, že jsem často radši chodila pěšky, než bych ze sebe nechala vytřást naše dítě. Nebyl to takový problém - manžel vždycky jel napřed a mezitím, co někde opravoval auto (většinou ztracený řemen k chlazení, který bylo potřeba nejdřív najít), tak já ho v pohodě došla... A je to snad poprvé, co jsme si nevezli zásoby potravin zpátky domů, zvládla jsem vše zlikvidovat.

Už si nepřipadám tak unavená a navíc jím už pouze tak 8-10x denně, tak obtelefonovávám agentury, které pořádají cvičení pro těhotné. Mám smůlu. Přes léto se necvičí, budoucí maminky nemají zájem...

V práci mám tolik přesčasových hodin a nevybrané dovolené, že si vybírám volno. Vlastně tím končím, na volno mi plynule naváže mateřská dovolená. A když už nepracuji, tak bych asi měla začít cvičit. Jenže ony jsou ty prázdniny...

Tak jsem byla prvně cvičit, v Pomadu. Je to fajn, cvičíme v malé tělocvičně a jsme maximálně čtyři, takže asistentka se nám věnuje. Fajn je, že se cvičí několikrát denně, takže si můžu vybrat termín, který mi vyhovuje. Jenom ta cena je trošku vysoká. Koupila jsem si videokazetu s cvičením, budu cvičit taky doma, vyjde to levněji.

Začala jsem cvičit i v agentuře Graviditas. Cvičíme v normální tělocvičně, je nás spousta a je u toho víc legrace. A hlavně cvičení je levnější. Hloupé je, že se cvičí jenom dvakrát týdně večer, takže moc na výběr nemám. Ale já to vyřešila - jednou týdně chodím do Graviditasu a jednou týdně do Pomadu.

Podle videokazety už jsem cvičila. Moc mě to nenadchlo, není to ono. Nebaví mě cvičit samotnou. Videokazetu odkládám a pochybuji, že se k ní někdy vrátím.

Paráda, ráno jsem se probudila a nebyla schopná vstát z postele. Mám zablokovaná záda, ale kvalitně. Pomad nabízí i masáže, třeba by mi pomohly. Jenže zrovna zasedá Měnový fond a Pomad nefunguje... Aspoň jsem si koupila velký míč. Ne, že bych na něm chtěla cvičit, ale na nic jiného se nedokážu posadit.

Konečně jdu opět do Pomadu, už se nemůžu dočkat. Pajdám, je na mne legrační pohled. Chci se poradit, jestli by mi pomohly nějaké cviky či masáže. Ale je nějaký divný den - na cvičení jsem dorazila jako jediná a navíc mi asistentka naměřila tak vysoký tlak, až jsme se obě zhrozily. Ze cvičení nebude nic. Jako první pomoc na záda mi udělala masáž a objednala k rehabilitační sestře.

Rehabilitační sestra je skvělá. Při první návštěvě se mě pokoušela odblokovat - rupalo to ve mně od krku až ke kříži. Večer jsem probrečela, záda mě bolela jako nikdy. Ale to báječné ráno! Konečně jsem se opět dokázala z postele zvednout dřív jak za pět minut... Při další návštěvě mě namasírovala a ujistila, že lepší už to nebude. Ale to nevadí - jsem schopná jakž takž chodit a dokonce i cvičit, takže jsem spokojená.

Začala jsem chodit plavat. Nejsem vodomil a miluji teplo. Nikdy by mě nenapadlo, jaký to je bezvadný pocit - plavat ve vyhřívaném bazénu, když se teplota okolního vzduchu blíží k nule...

Na internetu jsem objevila článek o nošení dětí v šátku, připadá mi to jako báječný nápad. Hned jsem si ho koupila a už se těším, až si ho vyzkouším naostro. Jinak nic nového - stále sním všechno, co vidím, stále cvičím, stále mám větší či menší problémy se zády...

Přestala jsem cvičit, nějak se na to už necítím. Ty záda jsou příšerný! Tchyně mi taky leze na nervy - nad mými 16 kily navíc se ošklíbá. To ona přibrala u jednoho dítěte osm a u druhého devět kilo.

Hádejte, co se mi stalo? Při jízdě tramvají jsem si tak hezky visela na tyči, když v tom tramvaj prudce zabrzdila, se mnou to škublo... a záda už mě nebolí a už ani nepajdám!

začátek prosince

Tak už máme malou píďalku. Ale porod byl příšerný - doktorka mi zakázala pít, prý kvůli případné narkóze, no hrůza. Umíte si to představit? O jídle se naštěstí nezmínila, tak jsem se chodila do šatny krmit čokoládou. Manžel kupodivu projevil vlastní iniciativu, a když jsem ho přivolávala domů, že rodím, sám od sebe se přihrnul i s jejich dostatečnou zásobou. Hned druhý den na oddělení přišla rehabilitační sestra, jestli nemáme chuť si zacvičit. Nemusíme, ale když odmítneme, budeme to mít zaznamenáno v dokumentaci... Ty cviky jsou fajn a nejsou náročné, malá taky pořád spí, tak proč je nezkusit, že? Času moc nezaberou, nebude problém si třikrát denně udělat chvilku času a aspoň se dřív dostanu do formy. Zeptala jsem se, kdy už budu moct cvičit aerobik. Sestra se zatvářila tak nějak podivně a prý ať počkám minimálně do kontroly po šestinedělí.

Malá spí, asi bych si měla zacvičit. Ale ne, radši budu spát, v noci jsem byla vzhůru snad každou hodinu. Pořádně začnu cvičit až doma, tam není tak depresivní prostředí...

Kojím, kojím, kojím... Cvičení musí počkat, malá má přednost. Ostatně, z porodnice jsem šla o deset kilo lehčí, teď mám dole další kilo. Musím se šetřit.

Kojím, kojím, kojím... Ocenila jsem šátek, přes den v něm mám malou, ušetří mi to spoustu sil. Píďa se spokojeně přisaje a spí, když má hlad, tak se napije. A já mám konečně trochu času, začínám dávat do pořádku ten neskutečný bordel v bytě a dostávám se i k manželovýmu účetnictví. Cvičit nemůžu, to musí každý uznat.

Naše píďa už konečně uznala, že není možné, aby byla věčně u prsu. Je spokojená i na podložce, kde se protahuje a docela slušně se dokáže přesunovat z místa na místo. Taky bych už konečně měla začít cvičit, ale nemám síly. Musím dospat předchozí týdny. A navíc - už mám jenom o tři kila víc, než jsem měla před otěhotněním.

Váha už dolů nejde tak rychle, za poslední měsíc jsem shodila jenom půl kila!

Asi s tím budu muset něco dělat. Jenomže pořád kojím, přece si nemůžu odkráčet na cvičení a nechat doma manželovi mimino, které za chvíli začne řvát hlady? A manžel se zatím kojit nenaučil....

Když malá spala, zkusila jsem si udělat pár cviků na posílení břišních svalů. Blbý nápad, druhý den jsem při chůzi naříkala a malá byla nevrlá, že nemám náladu se s ní tahat. Asi to cvičení budu muset ještě odložit.

Taky bych mohla zkusit jezdit na rotopedu, ale k tomu mám odpor. Neměli jsme ho doma ještě ani čtyřiadvacet hodin a už jsem o něj zakopla a zlomila si malíček na noze. Ba ne, to taky nepůjde, nemám ho ráda...

Tak už mám jenom kilo navíc a oblíknu všechny kusy z mého předtěhotenského šatníku. Jenže  k čemu mi to je, když zdaleka ne ve všem můžu vylézt na ulici? Rozkydlý zadek, roztřesená stehna a povolené břicho v kombinaci se sexyšaty asi nevypadají zrovna nejlíp. Kdyby aspoň nebylo jaro! Už je opravdu nutné něco s tím začít dělat. Když on manžel přibral do firmy zaměstnance a já celé dny trávím tu na sociálce, tu na finančáku...

Podařilo se mi zorganizovat hlídání. Každé úterý odpoledne si k nám přijde tchyně půjčit kočárek. A každý pátek dopoledne zajedu k rodičům, budu dělat společnost psovi, vyvenčím ho - a naoplátku se u nás cestou z práce staví máma a postará se o malou. Už jsem si domluvila cvičení, předplatila jsem si hodiny do konce června. Pro jistotu.

První cvičení bylo hrozný - připadala jsem si jako blbec. Ale zvládla jsem to. Druhý den jsem nemohla vstát z postele a malá byla nevrlá. Druhé cvičení už bylo lepší a teď už je mi fajn. Chodím cvičit do Arniky, cvičíme v takové malé tělocvičně, která je udělaná z většího pokoje. Je nás tam maximálně osm a i když jsem pohybové nemehlo, cítím se báječně. Někdy se nás stejně šikovných sejde víc a to je potom legrace. Chodím na cvičení zaměřené na formování postavy - kalanetiku a P-class. Doufám, že výsledky se co nevidět dostaví.

Výsledky se už dostavily. Sice nemůžu říct, že bych se zbavila všech nadbytečných centimetrů a dekagramů, ale zato se cítím báječně. Pohyb a chvilky odloučení od našeho zlatíčka mi jenom prospívají. Cítím se víc odpočinutá a manžel je nadšen, jak zářím. Doufám, že babičky vydrží hlídat i přes léto!