Bali, část první: Rozhodnutí a let

Byl to báječný nápad mého muže. Na větu: "Pojedeme na Bali", jsem dlouho nereagovala. Za prvé jsem si nebyla úplně jistá, kde Bali přesně je. Jediný, kdo si byl úplně jistý i konkrétní rovnoběžkou a poledníkem, byl náš pubertální, do map zažraný, syn. Za druhé jsem nikdy nebyla dál než v Chorvatsku, Itálii a Nizozemí, protože se tam dá dojet buď autem, nebo autobusem, a to nejen kvůli mému handicapu s chozením. Za třetí mi "výkřik" o Bali nepůsobil žádný šok, protože naše rodina nejezdí v zimě na exotické dovolené (navštívené evropské státy při letních dovolených jsem už jmenovala, ale ty skutečně za exotiku nepovažuji). Na druhou stranu nejezdíme ani na zimní dovolené do hor, neboť jsme rodina totálních antisportovců (ale fandíme o to raději a poctivě). Takže dodatek o tom, že jedeme na Bali do potápěčského resortu, byl pro mě informací o tom, že tam fakt ne, protože co tam budu dělat! Já mám k potápění asi tak blízko jako mořská manta k baletu v divadle.

Nicméně se stalo, že jsme se skutečně rozhodli, že tuto báječnou zemi navštívíme. Jedním z mnoha důvodů bylo i to, že nový šéf v mé nové práci doporučoval vzít si na jarní prázdniny dovolenou. Takže jsem podlehla myšlence, proč tedy nejet třeba na Bali. Trvalo velmi dlouho, než jsem se s touto myšlenkou ztotožnila, a to nechci přímo říci nadchla se pro ni, protože lhát se nemá, jak říkali už v mateřské škole.

Po synově dovysvětlení, že se poletí velmi dlouho letadlem až pod rovník, jsem pochopila, že takhle to prostě je a v únoru odlétáme. V tu chvíli jsem začala dělat i sama na sebe ramena, že já se přeci létání nebojím a prostě to dám. Až v letadlech (vystřídali jsme jich několik) jsem pochopila, jak hluboce se mýlím a jak málo stačí k tomu, aby člověk (tedy já) objevil svůj nový strach z neznámého, tedy z letadla. To jsem ale před odletem skutečně netušila.

Zbývalo zařídit spoustu věcí, což si na starosti vzal můj mnohem více zcestovalý muž (děkuji mu za to!), já měla mít za úkol ty prosté věci typu balení kufrů a pak starost největší - informovat rodinu a přátele. Přátelé byli překvapeni, většina z nich nás dobře zná, tudíž tuto informaci brali jako báječný fór. Poté co pochopili, že se jedná o skutečný nápad, který pravděpodobně uskutečníme, nám cestu nám přáli a poprosili aspoň o pohled. Problém byl s babičkou, která stejně jako já netušila, kam že se to chystáme. Oblíbená historka syna je o tom, že se babička ptala, přes co letíme, jestli přes Rio. No, poplést si Rio se Singapurem může skutečně každý, holt nemá být ten svět tak proklatě kulatý a přes Rio by to určitě šlo taky. Možná bychom byli první, kdo to vzal do Indonésie přes Brazílii. Ale po zažitých turbulencích v letadle už si teď nějak neumím představit cestu ani o kilometr delší.

Cesta letadlem byla asi dost pohodová. Říkali ti, co létají často. Já prožívala hrůzu s každým zhoupnutím letadla a že jich skutečně pár bylo. A to už vůbec nemluvím o tom, že na křídlech cosi bliká, tudíž jsem nabyla dojmu, že hoříme. Také informační obrazovka zabudovaná do zad sedačky přede mnou mi absolutně nepomáhala. Já skutečně nepotřebuji vědět, že jsem zhruba 11 kilometrů vysoko, ani že je právě venku mínus padesát či šedesát. Já totiž nesnáším v zimě ani mínus deset. A samozřejmě obrazovka poctivě hlásila jakýkoli pokles, stoupání, zrychlení či zpomalení, což ostatní asi hodně bavilo (soudě podle toho, jak upřeně obrazovku sledovali), nicméně u mě tomu bylo právě naopak. Výběr filmů a pohádek také nebyl jaksi to pravé ořechové. Nezbylo tedy než informace poslat za temnou obrazovku a začít přežívat let.

Stevardi a stevardky byli úžasní. Jeden mi dokonce vysvětloval, že jet autem je mnohem nebezpečnější než letět letadlem. Bohužel, ani racionální vysvětlení nepomáhala. Jak ráda bych tou dobou seděla v autě! Další mi v žertu nabízel, že můžu jít pilotovat. Povinně jsem se zasmála a poděkovala, ale od žaludku mi bylo čím dál hůř. Kdo trpí strachy a fóbií z čehokoli, jistě chápe. Ne, nebyl to pocit na zvracení do sáčku s firemním logem, který jsem měla umístěný přímo před sebou, byl to úplně jednoduchý, ničím neovlivnitelný strach, že tohle letadlo prostě spadne. Sama sebe jsem o tom ujistila mnohokrát.

Cesta z Prahy do Amsterodamu ještě ušla. Tak nějak rychle ta hodinka uběhla. Popisovaný strach nastal ve velikém letadle mířícím do Singapuru. Rozhodně mi nepomáhal ani pocit, že v téhle moderní kovové či jaké krabici je se mnou ještě dalších asi 400 lidí. V hlavě jsem měla jedinou myšlenku, jak těch 12 hodin přežiji a zároveň jsem sama sebe poctivě stresovala s tím, že prostě nepřežiji. Závěrečný let do Denpasaru (hlavního města Bali) probíhal v podobném duchu.

Dost lituji ruku svého muže, kterou jsem mu drtila podobně, jako když jsem rodila našeho syna. Jen tehdy to bylo jaksi víc pochopitelné. Ano, mírně mi pomáhaly manželovy informace o tom, že teď se vysunují, nebo zasunují klapky, teď podvozek (kdo jiný než letecký inženýr by to měl vědět, že?), ale třeba informaci, že tohle přistání bude ve větší rychlosti a "pod plynem", protože je možné, že se to nepodaří na poprvé a pilot "to" bude muset zvednou ještě jednou, mě naplňovalo pocitem, který asi měla Karkulka před vlkem. A skutečně to nebyla zvědavost. Navíc jsem se neskutečně těšila na každý okamžik, kdy se dotkneme země. Co na tom, že přistání bývá potenciálně dost nebezpečné, já jsem chtěla být na pevné zemi!

Všechny aerolinky mě ale musejí milovat. Nabízená jídla vypadala krásně a dokonale lákavě, občas se mi dokonce podařilo i ochutnat. Většinu z nich jsem ale zcela odmítla se slovy: "No, thanks", protože i doma jím raději v klidu, než když by mi někdo houpal židlí pod mým pozadím. Takže jsem všechny cesty přežila jen o vodě, pár soustech něčeho ovocného, minisáčku slaných mandlí a "mysli" tyčinky od českých aerolinií. Příště, kdyby mě letecké společnosti kontaktovaly předem, rovnou nahlásím, že pro mě jídlo skutečně objednávat nemusejí a slibuji, že se nebudu domáhat ani snížení ceny letenky. Opravdu jsem neochutnala ani nabízené víno a jiný alkohol, byť mi to bylo mou drahou polovičku výrazně doporučováno. Asi chudák doufal, že konečně usnu (letěli jsme stále v noci) a že mu pustím tu ruku.

A to, že moje zápisky vznikají dva měsíce po návratu domů, je jen důkazem toho, že jsem potřebovala zhruba dva měsíce vlastní "samopsychoterapie", abych jej mohla nejen psát, ale dokonce se při psaní sem tam usmát. A o tom, co nás čekalo po úspěšném přistání na Bali, zase někdy příště.

Autorka je psycholožka, která dlouhá léta vede poradnu předškolní, školní a adolescentní psychologie na Rodina.cz a nabízí i poradenství pro děti, dospívající i dospělé v Brně.