Cyklotoulky s dětmi 2015 - do Benátek - Část 4

Den 26 - 28 Alpe Adria

A je to tady. Chvíle, kdy musím přiznat, že jsme celou trasu Těchonín - Benátky - Těchonín neabsolvovali jen na kole. Potřebujeme se nějak dostat do Cervignano del Friuli, kde se napojíme na stezku Alpe-Adria, ale všechny silnice vedoucí k moři (i když po nich jedeme od moře) jsou plné aut. Řidiči spěchají, každý už se vidí na pláži ve vodorovné poloze. Nedávají už příliš pozor, jedou rychle a my máme strach. Necítíme se v tom hustém provozu bezpečně, proto jsme zamířili v San Dona di Piave na nádraží s tím, že se 60 kilometrů převezeme. Zakoupili jsme jízdenky, na peróně je označili a čekáme na vlak. Vyzbrojeni informací od kamarádů, že kola se v Itálii nakládají zpravidla do předních vagónů, stojíme na začátku nástupiště. Vlak přijel, ale na vagónu nikde nevidíme symbol kola a průvodčí nikde, tak jsme se naložili do prvního vagónu a byli rádi, že jsme rádi. Kdo někdy nakládal kola s bagáží do vlaku, ví své. My máme kola čtyři a nepřijel žádný nízkopodlažní vláček. Čekalo nás asi pět zastávek, slabá hodinka jízdy. Asi po tři čtvrtě hodiny dorazila průvodčí. Pěkně nepříjemná baba, bez pozdravu nás sprdla, že kola patří jinam. Na angličtinu nereagovala. Přepis italsko-českého rozhovoru vypadá asi takhle nějak:

- "Tady nemáte s koly co dělat. Kola patří do posledního vagónu."

- "Aha."

- "Na příští zastávce si je přendáte."

- "Jedeme jenom do Cervignana, za dvě zastávky vystoupíme."

- "Ne, na další zastávce si kola přendáte do správného vagónu!"

- "To nemůžete myslet vážně. Máme 4 kola a bágly, umíte si představit, jakou to dá práci?"

- "To mě nezajímá, přemístíte se!"

- "Nepřemístíme!"

- "Já vám říkám, že přemístíte!"

- "Bude nám to trvat aspoň 10 minut. Vlak bude mít zbytečné zpoždění!"

- "Zavolám na Vás policii."

- "Zavolejte!"

Vytáčí číslo a za minutu opravdu přicházejí dva chlapíci vlakové ostrahy. Paní jim objasňuje problém. Zvedají oči v sloup, ale profesionálně stojí na její straně. Na další zastávce opravdu kola přemísťujeme. Domlouváme logistickou strategii. "Hlavně se nesmíme naráz ocitnout venku i s koly, to tak, aby nám zavřeli dveře před nosem a vlak frnknul. Když si to vymysleli, tak ať nám kola přenesou oni." Bafla jsem děti a sleduji, jak Luděk za pomoci vlakové policie zápasí s našimi těžkými stroji. Na přesun se přišel podívat i strojvůdce. Způsobili jsme opravdu několikaminutové zdržení, a dlužno dodat, že se moc nevyplatilo. Další zastávka bylo Cervignano, kde jsme vystoupili.

Cedulky cyklostezky Alpe-Adria jsme nalezli kousek za městem, ale po chvíli jsme je zase ztratili. Pak jsme je zase našli a zase ztratili a tak se to ještě několikrát opakovalo, než nám došlo, že většina lidí jede směrem Alpy - moře a cedulky jsou tedy hlavně v tom opačném směru, než jedeme my. Za Udine začala stezka navíc divně kličkovat, tak jsme se na ni vykašlali úplně a jeli si podle sebe směrem k horám. Jejich zprvu jen mlhavý opar postupně nabýval konkrétních obrysů, až nás modrošedá řeka Tagliamento zavedla do údolí přímo mezi kopce a pomalu jsme začali nabírat nadmořskou výšku. Uháníme po hlavní silnici, spěcháme do Resiutty. Zde je totiž důvod, pro který jsme si vybrali stezku Ciclovia Alpe Adria. Z dálkové cyklotrasy, která spojuje rakouský Salzburk s italským letoviskem Grado, však plánujeme jet jen asi 45 kilometrů dlouhou část. Ta však vynahradila všechny naše předchozí strasti a patřila k nejlepším úsekům celé trasy. Jízdu po zrušené železnici jsme už absolvovali mnohokrát, v různých podobách. Ta zdejší je však opravdu exkluzivní!

Perfektní asfalt, výrazné žluté lemování a středový pruh, konstantní dvouprocentní stoupání a co hlavně - ty nádherné scenérie okolo! Pontebbana, železnice jež spojovala Villach s Udine, nebyla zrušena úplně, jen byla v roce 2000 nahrazena dlouhým tunelem skrz masív Alp. Původní těleso zůstalo zachováno a od roku 2005 se na něm buduje cyklostezka. Ta je na některých místech ještě dodělávána a kdo ví, třeba se dočkáme i jejího prodloužení z Resiutty směrem k Udine.

Cesta horským údolím je bezkonkurenčně nejhezčím zážitkem celé cesty. Děti jsou jako u vytržení. Projíždíme skrz desítky tunelů (některé jsou i osvětlené), po původních viaduktech překonáváme řeku z jedné strany údolí na druhé a míjíme bývalé drážní domky. Samostatnou kapitolou jsou bývalá nádraží. Většinou jsou opuštěná, kromě Chiusaforte. Ze zdejší nádražní budovy vznikla cyklistická hospůdka se spoustou fotografií a informacemi o stavbě původní železnice, která byla uvedena do provozu v roce 1879. Užíváme si jízdu a skoro ani nevnímáme, že poměrně rychle nabíráme výšku. Než jsme se nadáli, jsme v nejvyšším bodě celé trati, Sella di Camporosso, 817 m n. m. Trať však pokračuje až do Tarvisia a ještě kousek za něj. Pomalu nastává čas loučit se s Itálií. Rozloučení bude stylové - nádhernou etapu slavíme pravou italskou zmrzlinou v Tarvisiu na náměstí a pak "Arrivederci, slunná Itálie".

Den 29 - 31 Drávská cyklostezka

Rakousko nás přivítalo opět bouřkou a deštěm. Ukrytí pod širokým mostem lovíme v báglech pláštěnky a bundy. Sjeli jsme do Villachu a vyměnili Alpe-Adria radweg za Drauradweg. Tomu, kdo by měl pocit, že stezky střídáme častěji než ponožky, připomínám, že jedeme se dvěma dětmi ve věku šest a osm let, a potřebujeme co nejméně násilnou formou přejet už podruhé Alpy. V Salzburku jsme už byli a v cestě je tam navíc neprůjezdný hřeben, který se musí překonat vlakem. S tímto dopravním prostředkem jsme si už užili své, takže raději volíme objížďku po neznámé Drávské cyklostezce. A hned od prvních kilometrů nelitujeme! Drávská je totiž paráda. Málo lidí, stezka vede přímo u řeky, a byť není asfaltová, je pokryta velmi kvalitní šotolinou. Napravo od nás vykukují skalnaté vrcholky pohoří Karavanky, jež leží přímo na hranicích Rakouska a Slovinska. "A hele, tamhle ten černý mrak se mi ale vůbec nelíbí!" Rychle stavíme stan a mizíme v něm. Celou noc to bouří kolem nás, podle satelitních snímků jsou prudké bouřky po celé Evropě. Ráno se nemůžeme na dálku připojit k našemu počítači doma. Provozujeme internetový obchod a potřebujeme pracovat, proto voláme známým a to, co se dozvídáme, nám dělá starosti. Přes Orlické hory se v noci přehnala vichřice, stromy popadaly na dráty a elektřina nejde po celém okolí. Počítač se další den podařilo nahodit, uf, jsme rádi. Už jsem se bála, že budeme muset celou akci zakončit a vrátit se domů. Pochybujeme, že by zákazníci s objednávkami vydrželi čekat 14 dní.

Během dne se z internetu dozvídáme další neveselou zprávu - bouřky na severovýchodě Itálie vyvracely stromy, ničily domy a přišel při nich o život jeden člověk. A nedaleko italských Benátek bylo pozorováno včera navečer dokonce tornádo. Slibuji, že už si nikdy nebudu stěžovat na špatné počasí! Měli jsme kliku, že už jsme z Itálie pryč!

Bouřky přinesly mírné ochlazení, což jsme docela uvítali. Drávská stezka se příjemně klikatila kolem řeky a najednou jsme stáli na hranicích se Slovinskem. Byli jsme zvědaví, jak budou cyklostezky vypadat v zemi, kterou řadíme spíš mezi "divočejší východní země", byť je svým charakterem "nejzápadnější" ze všech svých kolegyň z bývalé Jugoslávie. A ve svých úsudcích jsme se nemýlili. Samostatná cyklostezka vede jen do Dravogradu, do města ležícího čtyři kilometry od hranic. A sedmdesát kilometrů z Dravogradu do Mariboru vede po silnicích různé kvality, od asfaltu po nejhrubší šutrovku. Modrými cedulkami značená cesta se vlní podél řeky, nedá nám ani chvilku oddechu. Drávu vidíme v jednom okamžiku hluboko pod námi, v dalším momentě k ní sjíždíme, abychom se ihned začali šplhat zase kamsi vzhůru. Trpíme, zejména děti, ale už máme něco najeto, tak i leckdy osmnáctiprocentní stoupání zvládáme celkem s přehledem.

V Mariboru jsme si za odměnu dopřáli burek s tekutým jogurtem - pochoutku, kterou si často dáváme v balkánských státech a po které se nám stýskalo. A protože za Mariborem už Drávská stezka končí, vydáváme se na sever, abychom přejeli zpět do Rakouska a seznámili se s řekou Mur.