Cyklotoulky s dětmi a vozíkem - Cesta na sever III: Labská cyklostezka

Podél Labe v Německu

Je pátek, 28. června 2013, poledne. Stojíme v německém městečku Pasewalk na nádraží. Právě jsme přijeli z Polska a plánujeme pokračovat vlakem dál až do Hamburku. Ještě ani neodjel vlak, ze kterého jsme se vykrámovali, už se k nám žene postarší paní, podle uniformy nádražačka. A jéje, asi dostaneme vynadáno, že jsme rozcapený přes půl nástupiště. Zajímá se ale jen, kam jedeme; a když jsme jí to řekli, odešla. Za chvíli se však vrátila s vytištěným seznamem dnešních vlakových spojů do Hamburku. To jsou teda služby, takový osobní přístup jsme ještě nezažili. Ještě si ale musíme koupit jízdenky.

Starší paní v pokladně je oblečená do slušivého kostýmku, ale ovládá bohužel jenom němčinu. Přesto je velmi trpělivá. Ptá se, kam chceme jet, kolik máme kol a jak staré jsou děti. Potom nám nabízí výhodnou regionální jízdenku - vše nám nejprve ukáže na papíře, nechá si odsouhlasit a teprve poté tiskne jízdní doklady. Platit je možné kartou, v závěru nám poděkuje a popřeje šťastnou cestu. Padli jsme oba na zadek! Nejen z toho jednání, ale i z toho, že nás jízdenka přes půl Německa vyšla levněji než těch 50 kilometrů přeshraničním spojem z Polska. Ve Štětíně nás natáhli, tady se paní naopak snažila najít pro nás cenu co nejvýhodnější! A do třetice koukáme na to, co k nástupišti přijelo za vlak. To není vlak, to je snad metro. Pro kola vyhrazená půlka vagónu, a nastupování tak snadné, že i Víťa si svoje kolo naložil sám - jenom překonat asi dvaceticentimetrovou mezeru. A to jsme se těch přestupů tolik báli! Čeká nás už jenom jeden, to už snad nějak zvládneme. Venku chvílemi dost silně prší, občas se i zablýská, to jsme měli štěstí, že takový den strávíme ve vlaku! Tomu se říká "vychytávka".

Poslední vlak z Bützova je poměrně natřískaný, ale za pomoci dvou německých dam se nám podařilo vše naložit a jedeme. Ve vagónu vyhrazeném jenom na kola udělala brzy rázná paní průvodčí pořádek - přednost mají cestující s bicykly! Tak tohle jsme ještě neviděli!

V šest hodin večer tak stojíme před nádražím v Hamburku, pozorujeme zamračené nebe a šrumec okolo. Připadá nám neuvěřitelné, že jsme tady. Dopadlo to tak, jak jsem psala - přesně za 24 hodin od rozhodnutí opustit Polsko a vydat se do Německa na Labskou stezku jsme v Hamburku. Labská stezka tady ale nezačíná (resp. nekončí), na ten úplný začátek (nebo chcete-li konec) bychom museli cestovat ještě více než 100 kilometrů do Cuxhavenu, ale nám to odsud bohatě stačí. Sice je nám líto, že neuvidíme zrovna tu část, kde plují ohromné zaoceánské kontejnerové lodě, ale i takhle budeme mít co dělat, abychom během čtrnácti dnů dojeli aspoň na hranice.

Sehnat v Hamburku dvoudílného průvodce Labskou stezkou není zase tak jednoduché, jak by se mohlo zdát. Teprve v asi čtvrtém knihkupectví (sranda je, že se nacházelo přímo v nádražní hale, jen jsme si ho napoprvé mezi tím kvantem jiných obchodů nevšimli!) jsme byli úspěšní. Zakoupili jsme rovnou obě knížečky, které Luděk ihned zabavil. Ještě vybíráme eura z bankomatu, a pak honem pryč z města, protože je hodně hodin. Jako prohlídka nám bohužel musí stačit to, co jsme viděli při hledání prodejen map a to, co vidíme cestou k Labi. Už na první pohled sálá z Hamburku atmosféra kosmopolitního přístavního města, během pár chvilek potkáte lidi opravdu různých národností a minete celou řadu obchůdků s cizokrajným zbožím. Celková atmosféra nás dobře naladila na Německo, třebaže nás jako takové nikdy moc nepřitahovalo.

Orientace v Hamburku je díky mapce snadná. Nedaleko nádraží jsme objevili první modré éčko, neboli symbol Elbe-radweg a zanedlouho už míjíme vysoké budovy starého přístavu a pak už vidíme i samotnou řeku Labe. Přejíždíme most a konečně jsme za městem na cyklostezce. Uf! Slyšeli jste to také? Ten kámen, co nám spadl ze srdce? Máme před sebou stovky kilometrů dálkové cyklostezky, kdy nemusíme skoro nic řešit. Tedy myšleno obrazně. Ze samé euforie, že se nám přesun do bezpečí podařil, jsme nějak zapomněli řešit takové ty provozní věci, jako je voda apod. Naštěstí jsou podél cesty nějaké domy a zrovna u jednoho vidíme jeho obyvatele. "Dobrý den, prosím Vás, naplníte nám naše lahve pitnou vodou?", zkoušíme lámanou němčinou vznést požadavek. "Ano, samozřejmě, a tady máte nádavkem ještě lahev minerálky". Ehm, slyším dobře? Jsme opravdu v Německu? "Mockrát děkujeme!" Tedy, Německo nás zatím překvapuje, dobře že jsme dali této zemi šanci! Dneska ráno příjemná paní v pokladně, pak ty dvě ženy na nástupišti, které nám pomáhaly s koly, a nakonec tento pán s vodou nám připravili příjemné uvítání!

Ale ráno nás zase vrací do reality - jakýsi ženský hlas piští za naším stanem něco ve smyslu "tady nemůžete spát, tady není kempink". (Ještě že už je ráno a i kdyby nás chtěl někdo vyhodit, tak je to už jedno, stejně odjíždíme.) Pravda, nebylo to včera nějak slavné s hledáním noclehu, jsme kousek od stezky a kryje nás jenom nízké křoví, takže když někdo odbočí, třeba jako tato paní s pejskem, hned nás uvidí. Navíc jsou nedaleko jakési chatky. Děláme ale, že spíme a vylejzáme, až když už je venku klid. První německý den nás vítá hodně pošmournou oblohou a hrozícím deštěm. Vše kolem je silně podmáčené. Vzpomínáme si, že jak jsme zrovna na dovolenou odjížděli, v jižních a západních Čechách byly zvýšené hladiny řek. Velká voda se pak logicky přesunula po Labi do Německa. No jo, kamarádka Gábina, která se koncem června na Labskou stezku chystala, to právě z důvodu povodní zrušila. Doprčic, na to jsme úplně zapomněli - a tak jsme si to krásně malovali, nadšení, jak jsme ten přesun dobře vymysleli. No, nedá se nic dělat, je to už pár týdnů po, nezbývá než doufat, že ty povodně zase tak hrozné nebyly a že budou mít pilní Němci stezku už uklizenou. Ať žije (neplánovaná) povodňová turistika!

První kilometry jedeme po cestě vyskládané z panelů. Docela to klouže, Víťa na tom snad třikrát sebou šlehl o zem. Co se děje, zase tak kluzké to není! Raději zastavujeme a kontrolujeme obsah bočních kapes jeho báglů. Aha! Včera v rychlosti, ještě v Polsku, jsme mu tam šoupli litr mléka, protože se už jinam nevešel, a pak jsme na něj zapomněli. A teď ta zátěž způsobuje jeho nestabilitu. Raději mléko bereme k sobě a opět probíráme jeho poklady. Občas ty jeho báglíky potřebují úklid.

Není to ale jenom on, kdo padá. Když si Víťu po jeho ranních dvaceti kilometrech zapojuji na folow me, při rozjezdu s ním ztrácím rovnováhu a kolo se kácí k zemi. Naštěstí jsme to oba v té nulové rychlosti ustáli. Od Víti si ale zasluhuji přirovnání: "Maminko, ty jsi jako ta raketa fau cvaj, ta taky jen vzlítla, už spadla."

Hrozící nebe přesně v poledne přestalo hrozit a spustilo průtrž mračen. Naštěstí jsme zrovna byli v městečku Geesthacht, kde jsme část deště strávili nákupem v supermarketu a další část na wifině v teple McDonaldu. Po asi dvou hodinách se počasí umoudřilo, a my můžeme vyrazit dál. Teda ale, červenec si představuju jinak! Sice máme parádní vítr do zad (měli jsme jej v zádech nakonec celých 14 dní, čímž se nám odvděčil za všechna dosavadní příkoří, zejména ta na Gotlandu!) ale ta zima! Lidi, se kterými se bavíme, slibují ještě dnes a zítra přeháňky, od pozítří zlepšení. Tohle nám ale říkali každý den, počasí se zlepšilo nakonec až těstě před hranicemi. Nebudu ale předbíhat.

Přišli jsme na to, že stezka vede poměrně často po obou březích řeky, takže si můžeme libovolně přejíždět, jak se nám zachce. Jediné, co maličko komplikuje plánování je to, že stezka je zmapovaná po směru toku řeky, čili teď jedeme vlastně obráceně a listy s mapami otáčíme odzadu. Ale člověk si na to zvykne, ten vítr do zad za toto malé nepohodlí při navigaci stojí! A to i přesto, že jedeme vlastně do kopce! Jenže Labe má v Hřensku nějakých 115 metrů nad mořem, takže na těch stovkách kilometrů by tohle převýšení nepoznala ani ta princezna, co nocovala na hrášku. Kdyby teda jezdila na kole. Každé ráno na GPS navigaci sleduji nadmořskou výšku a každý den jsme zhruba o nějakých 10 - 15 metrů výš než předchozí den. Takže fakt to nestojí ani za řeč.

Nyní je na pravém břehu (v našem směru levém) stezka kreslená kopcovitou krajinou po nezpevněné stezce, přejíždíme tedy raději po mostě na druhý břeh a zkoušíme alternativu. Ta vede po povodňové hrázi, přesně tak, jak jsme byli zvyklí na Odře a jak se nám líbí.

Teprve tady ale poprvé naplno vidíme rozsah letošních povodní! Řeka je rozlitá až k protipovodňovému valu, to znamená několik stovek metrů. Pod vodou jsou louky a keře, jenom stromy trčí nad hladinu. Vypadá to smutně. Ale je to tak správně, toto území je na záplavy připravené a nebýt protipovodňových hrází, které jsou po obou stranách řeky, nedala by se kvůli častým záplavám obývat obrovská plocha podél řeky. Na Odře jsme ale byli zvyklí, že za hrází se směrem k řece dalo nocovat, tady na to můžeme zapomenout. Co není přímo pod vodou, je podmáčené nebo na místech, kde voda dlouho stála, je nocování z důvodu rizika kontaminace nebezpečné. Velká voda může přinést bacily různých chorob, nehledě na to, že to na takovém místě smrdí a množí se komáři! To bude ještě sranda hledat tady noclehy. Naše nadšení z Labské stezky trochu mizí, ale co můžeme dělat, přesunovat se jinam už nebudeme.

Jedna z mála výhod jízdy po Labské po povodních je absence turistů! Na stezce potkáme občas nějakého místního cyklistu, dálkaři jako jsme my, jsou výjimkou, potkáme tak jednoho denně, někdy ani to ne! Ti asi raději letos vyrazili jinam a tuto stezku si nechali na jindy. Rozlitá voda také oživuje poměrně jednotvárnou cestu podél řeky. Obrázek obrovských lagun a z nich trčících stromů je nezvyklý. Společnost nám navíc dělají protipovodňové zábrany - stovky kilometrů jsou po obou březích Labe vyskládané pytle s pískem. Hráz je vysoká asi 3 metry a těmito pytlíčky ji navýšili o nějakých 40 cm. Denně obdivujeme práci, jakou to dalo, sem vše naskládat! Někde mají písek již uklizený, ale většinou pytle ještě na hrázi zůstávají. Předpověď počasí je totiž stále docela nejistá.

Projíždíme krásná historická městečka, kde se křížily obchodní stezky po Labi s těmi pozemními, jedním z nich je například Bleckede. Uličky sestavené z cihlových hrázděných domů jsou kouzelné!

U Neu Darchau překonáváme Labe přívozem - po povodních nejsou všechny přívozy v provozu, tento ale naštěstí je. Na prámu se dáváme do řeči se dvěma pány - zaujaly je naše klacky (stojánky), jen nevědí, na co je máme. Dělají si legraci, jestli je máme na děti nebo vzájemně jeden na druhého? Dobrý nápad, tohle využití nás zatím nenapadlo.

Přívozy mají díky pomalu opadající vodě nesnadnou práci - mají delší cestu, musejí překonat silnější proud a trefit se na silnici. Trochu improvizují, protože svoje běžná mola mají teď pod vodou, ale auta nebo cyklisté mohou i tak pohodlně a bezpečně najíždět. Na přívozu platíme vždy 3 - 4 eura za nás za všechny. Za Neu Darchau jedeme opět desítky kilometrů po hrázi lemované pytli s pískem. Ty jsou zdrojem zábavy pro děti - Víťa by si jeden pěkný zelený pytlíček chtěl vzít s sebou do báglů. Zastavujeme a zkouší jej jenom uzvednout. Marně - pytel má jistě 10 kilo!

Před Dömitzem nás ohromná cedule informuje o tom, že přejíždíme z bývalého západního Německa do východního. Tuto hranici budeme překonávat ještě několikrát, než definitivně zakotvíme ve východní NDR. Dlužno říci, že lidi nás v bývalé NSR velice příjemně překvapili, jak svojí srdečností a ochotou, tak i poměrně dobrou znalostí angličtiny. Rozdíl mezi bývalým západem a východem je i více než dvacet let po znovusjednocení stále znát.

Na druhém břehu řeky, přesně naproti Dömitzu stojí zajímavý most - v současné době to ani most není, protože končí v půlce řeky, ale jde o železniční most z roku 1873, který byl na konci druhé světové války vyhozen do povětří. Stezka na tomto břehu šplhá do vršku s vyhlídkovou věží a poté se napojuje na silnici až do Vietze. A protože je dneska 30. 6., tedy Šárky, a protože zase začíná pršet, slavíme Šárčin svátek u dortíčku v místní cukrárně. Poslední roky slavíme Šárčin svátek vždycky někde na cestách :.

Během odpoledne nás stíhá zase jedna přeháňka za sebou. A podle místních - opět má pršení už zítra ustávat. Přiznám se, že jak jsme poslední roky jezdili na jih, jízdě v každodenním dešti jsme odvykli. Ale co nám zbývá, zase si musíme zvyknout. Nejhorší je, že není jak prát prádlo. Tedy, praní by se ještě nějak vyřešit dalo, horší je to s jeho schnutím. To v těchhle podmínkách není vůbec možné. A tak chtě-nechtě nastupuje režim jedny spodní kalhotky na dva dny, což nesu docela nelibě, ale co můžu dělat. Za dalším krásným městečkem Schnackenburg táboříme poprvé přímo na hrázi, asi metr od cyklostezky. Při ranní vycházce objevujeme zapomenutý starý černočervenožlutý hraniční kámen - zde tvořilo hranici mezi NDR a NSR přímo samo Labe. A kousek dál je na louce ze zbytků ostnatého drátu vytvořené malé muzeum v přírodě - na památku toho, jak v těchto místech hranice vypadala. Zde také definitivně přejíždíme do bývalého východního Německa.

Mezi Wanzerem a Wahrenbergem projíždíme krásnou přírodou, po dřevěných mostcích zde přejíždíme slepá ramena Labe a různé kanály. Stezka nás pak ale směruje na silnici, my bychom ale rádi zůstali na hrázi. Jenže po pár metrech je zřejmé, proč stezka vedla na silnici - pod hrází sice vede cesta, ale tvořená je děrovanými panely, po kterých se jede pěkně blbě. Nadává hlavně Víťa, ale co naděláme. Po dvou kilometrech najíždíme na silnici a pak přejíždíme železniční most (na kterém je oddělený pás pro pěší a cyklisty) do Wittenbergu. Zajíždíme do centra, protože si myslíme, že půjde o nějaké pěkné město, ale nic moc pěkného a zajímavého (kromě jedné kebabárny) jsme neobjevili. Ani se nám nepodařilo najít žádný otevřený obchod - asi bychom museli do nákupní zóny na kraji města, ale to se nám zrovna nějak nechce. V Německu je to, podobně jako ve Švédsku, s obchody docela bída.

Oblast za Wittenbergem je poměrně osídlená, po obou stranách leží jedna ves vedle druhé, proto zase zhoustlo zabezpečení pomocí pytlů s pískem. Jenže ani v jedné vesničce nemají krámek s potravinami! Oni prostě ty malé obchůdky úplně zrušili a všichni jezdí nakupovat třeba patnáct nebo dvacet kilometrů daleko do nákupních center velkých měst.

Stezka uhýbá na druhý břeh, ale zůstáváme na tomto. Víťu zapojujeme a rychle tento nezáživný úsek přejíždíme. Naše denní etapy probíhají většinou podobně jako ve Švédsku. Ráno Víťa jede sám, dá si svojí dopolední dvacku, poté si odpočine ve vozíku, na kole ho vystřídá Šárka a odpoledne dá další dvacku. Jeho denní dávky jsou docela solidní, většinou se pohybují přes 40 km/den. Na to, že jedeme každý den bez odpočinku, je to zatím úplná paráda. Zlepšuje se i jeho styl jízdy, dávno je pryč ploužení se osmičkou, jak získal svaly, narostlo i jeho sebevědomí. Snaží se jet první, nikdo ho nesmí předjet, nohy mu zesílily a kolikrát i dlouhé rovné úseky "dává" metodou ze sedla, až se musím tomu jeho rytmickému poskakování smát. Také ubyly neočekávané manévry a docela začal i zvládat, která je levá a která pravá strana - možná se smějete, ale situace, kdy na dítě zavoláte, ať například jede na chodníku doleva a ono zahne doprava rovnou pod kola auta, se staly nejednou a nebylo při nich daleko k infarktu. Ještě že byli v autech vždy duchapřítomní řidiči, a nebo Víťova reakce na hlasitý a jednoznačný povel Stůj! okamžitá. Každopádně tyhle situace ubíraly hodně na pohodě letošní cesty, ale postupem času se stávaly stále méně často. Na druhou stranu, dítě je potřeba na provoz aut též zvykat, musí se naučit jízdě po normální silnici, kde jezdí i auta. Skleníkové prostředí cyklostezek je pro malé děti skvělé, ale co až jen za pár budeme chtít pustit samotného třeba jen do sousedního města na kole? No uvidíme, jak to bude, to je ještě daleko.

Nejhezčí je, když někoho míjíme, a Víťa každého pozdraví. Němci, zejména starší ročníky, na něho koukají skoro zamilovaně - jak takový malý prcek v helmě a reflexní vestě, na kole s báglem a vlaječkami uhání. Celkově se k domovu posunujeme rychlostí zhruba 75 km/den a to se nijak neštveme. Kdybychom občas někde nestáli a neskrývali se před deštěm, či neseděli u McDonalda nebo v kebabárně, protože potřebujeme dobít telefony, ujeli bychom jistě víc. ¨

V Rühstädtu se z Labe odpojuje Havelský plavební kanál a na výběr je opět několik cest. Vybíráme si tu, z našeho směru, po levém břehu. Je to pár nádherných kilometrů s výhledem na řeku - dokonce i sluníčko vysvitlo. V podvečer přijíždíme do dalšího krásného hanzovního města Havelberg, ale ani tam se nám nedaří nakoupit. Já se z toho zblázním! Projeli jsme kvůli tomu půl města, a když už se zdálo, že jsme v obchodní zóně, stály tam vedle sebe snad čtyři autosalony, ale potraviny žádné.

Stezka se dále vrací na Werben, ale protože je už večer, míříme raději někam do přírody. Po silnici do Sandau, kde chceme na benzínce nabrat vodu. Děti si ještě vyžádaly nanuky, tak je jdu koupit a v prodejničce na pumpě objevuji miniaturní potraviny - mají tu balené chleby, konzervy a v malé lednici dokonce mléko, sýry a pár jogurtů. Tak takhle to je! Získávám dojem, že lidi by nějaké ty malé vesnické krámky uvítali. Docela se divím, že sem ještě nevpadla invaze Vietnamců a jejich večerky - možná to ještě nezjistili, nebo to nějaké německé zákony zakazují, ale až na to přijdou, bude to hromadné stěhování. No co, koupila jsem aspoň chleba a něco na něj a máme vystaráno.

Vracíme se k Labi, přejíždíme jej přívozem, který opět z důvodů povodní improvizovaně přiráží k silnici o pár set metrů dál než normálně a za Büttnershofem táboříme ve zřícenině kostela. Spíme na betonu přímo ve věži s hromosvodem. To jsem si vyřvala, protože v dálce se blýská a já jsem v rovinaté krajině hysterická. Víťa dneska udělal rekord - na jeho tachometru po celodenní štrece svítí 55 km.

Další cesta vede dál od řeky, stezka využívá silnice lokálního významu nebo zemědělské silničky mezi poli. Celkově mám dojem z Labské stezky, že je to spíš síť pospojovaných stezek v okolí Labe než nějaká speciální cyklostezka přímo podél řeky. Shodujeme se s Luďkem, že Odra-Nisa se nám líbila asi víc. Stezka jako taková je tam kvalitnější a vede v hezčím prostředí, hlavně v úseku podél Nisy. Alespoň to počasí se konečně začíná vylepšovat; přestože každý den mokneme, občas na nás zasvítí i slunce. Projíždíme pěkný Arneburg a po obědě (vařeném na dětském hřišti) vjíždíme do historického Tangermünde. Jde o opravdu skvostné město s nádhernými starými dřevěnými domy, několika kostely a přejezd pěší zóny a náměstí je korunován zastavením u vysoké budovy radnice se zdobeným průčelím.

Ve městě také konečně objevujeme prodejnu Lidl a raději si děláme větší zásoby. Dnešní den je také po dlouhé době první, kdy nespadla ani jedna kapka, pročež toto oslavujeme večerním ohníčkem a buřty. Když jsme po prázdninách vyprávěli jedné německé cyklorodince, že jsme v Německu tábořili u Labe nadivoko, a dokonce jsme si občas dělali ohníček, nevěřili nám! U nich by si nic takového netroufli a naopak si užívali tuto "svobodu" při svých cestách po naší republice.

Dostali jsme se do blízkosti Magdeburgu, do oblasti asi nejvíc zasažené povodněmi. Silnice je úplně propadnutá, pokračování dál nemožné. Němci tu ale za těch pár týdnů zvládli udělat Umleitung, neboli objížďku. Vše je dokonale značené, za chvilku jsme u vrat plavebního kanálu Elbe-Havel. Chvíli pozorujeme lodě, jak proplouvají plavebními komorami a pak se podél vody vydáváme k další zdejší zajímavosti. Jedeme po Labské stezce v podstatě nepřipravení, jak jsme nepočítali, že tudy pojedeme, netušíme vlastně vůbec, co nás čeká. Doufáme, že nás stezka provede po zajímavých místech, ale dost možná také celou řadu zajímavostí mineme. Co se dá dělat.

Minout mimoúrovňovou vodní křižovatku u Magdeburgu by však byla věčná škoda! Vůbec jsme o ničem takovém nevěděli, normálně si jedeme po cyklostezce, napravo od nás si poklidně plyne řeka … a najednou zjišťujeme, že to není normální řeka, je to řeka, která je na mostě! A Labe si drze protéká pod tím mezi dvěma mostními pilíři, kolmo na tenhle kanál! V letech 1998 - 2003 zde vznikl nejdelší vodní most na světě! Šestnáct ohromných betonových pilířů nese skoro 700 metrů dlouhý ocelový žlab, v němž proudí voda a plavou si lodě - prostě nese nepředstavitelnou váhu! Velmi impozantní podívaná.

Sjíždíme do spodního patra, na úroveň Labe a vydáváme se do Magdeburgu. Všude kolem nás jsou známky nedávných povodní. Voda už opadla, ale do výšky asi dvou metrů visí z větví stromů chuchvalce trávy, které sem přinesla voda. Kupodivu nepřinesla žádné odpadky, protože igelitové pytle nejsou vidět nebo jsou možná už uklizené. Zíráme, kolik té vody tady asi muselo být; před 14 dny bychom tu bez potápěčské výstroje neprojeli. A pak najednou překáží v cestě ohromná louže - ne všechna voda opadla. Stezka mizí pod hladinou - není to dlouhé, ale jak je to hluboké? Luděk zouvá boty a projíždí se Šárkou ve vozíku dvě stě metrů nahnědlou teplou vodou. Po chvíli dává vysílačkou pokyn, že můžeme jet taky. Vody je maximálně do půl lýtek. Víťa nasedá na zapojené kolo, zvedá nohy a já s ním jdu pěšky. Nemám z toho dobrý pocit, ale nechci riskovat pád. Jen co jsme sečetli škody (Šárka má ve vozíku mokro, ale je teplo, rychle to vyschne), chystáme se pokračovat. Najednou se tu objevili tři pánové - pláštěnky na báglech, z bot jim crčí voda … takové úseky mají prý za sebou tři. Uklidňujeme je, že tenhle je už poslední, ale na základě jejich informací průjezd po cyklostezce dál vzdáváme. K nelibosti dětí (které průjezd vodou braly jako zábavu) se vydáváme do Magdeburgu suchou nohou a suchým kolem po silnici. Můžeme se spolehnout, že vedle ní, podobně jako vedle většiny hlavních silnic v Německu, vede cyklostezka. Tahle je sice divně jen po jedné straně silnice (zrovna té v protisměru), oddělená od běžného silničního provozu jen bílým pruhem, takže mám strach, když jedeme proti autům řítícím se proti nám stovkou, ale tady je to asi normální, s cyklisty se tu počítá. Při první příležitosti se ale chytáme zase naší Labské.

Do Magdeburgu přijíždíme až v půl šesté večer. Normálně nemáme velká města rádi, ale když jedeme po dálkové cykostezce, města nás baví. Máme totiž jistotu, že nás šipečky s éčkem pohodlně provedou centrem, navedou k zajímavostem a pak nás zase bezpečně vyplivnou z města ven. Podobně to je i v Magdeburgu. Stezka vede po nábřeží, odkud vybíhají značené odbočky k místním památkám. Těch tady ale, bohužel, podobně jako ve většině německých měst, po válce mnoho nezůstalo. Ale i tak je Magdeburg příjemné město - chvíli si prohlížíme (i vevnitř) Magdeburskou katedrálu, ta patří k těm starším památkám, a z těch novějších dokola obcházíme architektonicky zajímavou Zelenou Citadelu.

V Magdeburgu jsme v polovině Labské stezky. Měníme průvodce Elbe-Radweg dvojku za jedničku - pěkně nám to odsýpá, s takovou bychom mohli dojet dál než jen na hranice. Ale zatím tyhle plány necháváme na později.

Za městem opět vjíždíme do povodněmi zaneřáděné oblasti - je to síla! Nejen všudypřítomný bordel po vodě, ale také hnusný pach a komáři! A jako na potvoru zrovna v tomhle musíme přenocovat, nedá se jinak! Přímo na hrázi, kde nebyla tráva pod vodou, stavíme za náletů krvežíznivých potvor stan. Děti čekají pod plachtou vozíku, než se jim postaví úkryt a pak padáme všichni dovnitř. Večeříme ve stanu a ráno musím jít na záchod v cyklistickém ponču! Snídáme až později cestou, na tomhle místě se to fakt nedalo!

Nebe se zase mračí, chvílemi kape - to už tu dlouho nebylo! Celý den se pak potkáváme s následky ničivých povodní - skoro všude se ale už pilně pracuje na obnově. Navečer vjíždíme do sympatického městečka Dessau, kde po chvíli tápání nalézáme McDonald. Ne že bychom tolik milovali hamburgery, ale je to v Německu snad jediný podnik, kde je jistota internetu - a my musíme zase chvilku pracovat, tak si tu holt dáme véču. Na prohlídku města pak opět mnoho času nezbývá - rychle do přírody hledat nocleh. Bohužel, kousek za městem se dostáváme opět do stejného problému jako den předtím. Všude jsou kaluže nebo je půda šíleně podmáčená a hlavně, při zastavení se na nás slétávají komáří hejna. Navíc odhadem podle mapy se situace v nejbližší době jen tak nezlepší. Nocujeme nakonec na "verandě" jakéhosi miniaturního zámečku postaveného v lesích s výhledem na řeku. Zde na betonu je komárů nejméně. Ale i to znamená, že po postavení stanu do něho rychle prcháme. Později, když podobných staveb v lese míjíme víc, se dozvídáme, že je vše součástí anglické zahrady, nazvané Dessau-Wörlitz Garden Realm, jedné z největších a nejstarších v Evropě. Nám to připomnělo romantický Lednicko-Valtický areál.

Za Wörlitzem zase najíždíme na stezku podél hráze - tyto úseky máme nejradši. Nebe se od včerejška sice trochu protrhalo, ale pláštěnky necháváme stále ještě v pohotovosti. Po silničním mostě, kde se opět pamatovalo i na cyklisty, přejíždíme do města Lutherstadt Wittenberg, pojmenovaném po německém reformátorovi Martinu Lutherovi, který zde působil. Ve městě se opět snažíme najít nějakou restauraci s volným wi-fi internetem, že bychom spojili práci s obědem, ale v Německu je tenhle požadavek na hranici sci-fi. Ale aspoň jsme si při hledání takového podniku město důkladně prohlédli.

Přívozem jsme přejeli do Wartenburgu a pokračovali přes Pretzsch dál. Stezka pak v jednom místě vedla lesem, tak jsme v něm už rovnou zůstali a vyjeli až ráno. Míříme na Torgau, sluníčko nám už od rána krásně svítí a i předpověď na další dny je konečně optimistická. Torgau je nádherné město, jemuž dominuje renesanční zámek Hartenfels. Počasí se během chvíle změnilo na letní, tak chvilky u zámku využíváme k odložení teplých mikin a hledání kraťas a podobného. Na oběd nám to pak akorát vychází do městečka Riesa, kde konečně mají v restauraci wi-fi. Sice s bídnou rychlostí, ale aspoň něco. Stezka za Riesou vede krásně podél řeky, nebrzdí nás žádné deště, vítr máme stále v zádech, a tak večer táboříme přímo u stezky, kousek před Míšní, s 92 kilometry na tachometru, ze kterých Víťa ujel sám 57. Byl to jeho denní rekord, který zatím zůstal nepřekonán. Okolí řeky se k večeru, přibližně za příšernou chemičkou v Nünchritzu, mírně zvedlo, Labe začalo dostávat charakter údolní řeky - je vidět, že se pomalu blížíme k hranicím.

A ve stejném stylu pokračuje i následující den. Nalevo i napravo od řeky se zvedají mírné kopce, které vytváří údolíčko - bohužel nadále velmi silně osídlené. V podstatě permanentní zástavbou přijíždíme až do Míšně - zdejší katedrálu s hradem Albrechtsburg máme z opačného břehu nádherně nasvícenou dopoledním sluncem. Zůstáváme stále na pravém břehu řeky (tj. máme jí po pravé ruce) a míříme na Drážďany. Spolu s námi ale i davy dalších výletníků. No jo, je neděle, slunce krásně svítí, tak co doma. Do Drážďan přijíždíme krátce před polednem, ale než se městem promotáme (protože alespoň rychlou prohlídku Drážďan si ujít nenecháme), je už čas oběda. Centrum Drážďan je maličké, očekáváme, že památky budou díky bombardování z února 1945 v podstatě zničené - ale drážďanským patriotům se povedlo nemožné - a město takřka doslova vstalo z popela a tak se dnes lze kochat znovupostaveným barokním protestantským kostelem Frauenkirchem, budovou Semperovy opery, Rezidenčním zámkem, palácem Zwinger, siluetou Hofkirche a dalšími. Jediná Yenidze, bývalá továrny na cigarety, dnes sloužící jako administrativní budova, postavená ve tvaru mešity panoramu barokních Drážďan příliš neladí a člověk tak při příjezdu do města podél Labe od Severního moře získá dojem, že si muslimská menšina vynutila stavbu mešit už i tady.

Za Drážďanami v poobědovém čase provoz na cyklostezce ještě zhoustl. Jídlo si dáváme u řeky v zahradní restauraci. Je tu narváno, a k jídlu zbývá už jenom smažený šnycl s hranolky. Guláš s českými knedlíky jim došel jako první, bodejť by ne. Naše kuchyně je proti té německé mnohem nápaditější.

Údolí z Drážďan směrem na Pirnu je doslova cyklistický masakr. Na kolo vyrazil dneska snad úplně každý - jeden cyklista za druhým se v obou směrech míjejí na poměrně úzké stezce. A to je to tady opravdu pěkné - řeka široká tak akorát, aby po ní mohly proplout dlouhé nákladní lodě nebo výletní parníky, se klikatí zeleným údolím, na druhém břehu stojí několik zámečků se zahradami a vinicemi - holt luxusnější čtvrť města. Míjíme zámeček Pillnitz, pak už provoz trochu opadá.

V Pirně jsme kolem čtvrté odpoledne. Rádi bychom tu nakoupili nějaké zásoby, tak vjíždíme do města a hledáme nějaký obchůdek. Nic ale nevidíme otevřeného. Než se stačím zase rozčílit nad zdejšími poměry, všimnu si, že jsou všechny přízemní prostory v domech vyklizené z důvodu zaplavení. Trochu se zastydím a přidávám Němcům další plusový bod - to, že zde před pár týdny byla voda, není na první pohled vůbec vidět! Svačinu pak nakonec kupujeme v pojízdném krámku s pečivem na náměstí.

A za Pirnou je konečně klídek. Svahy údolí se zvedají ještě výš a po chvíli nás skály na protějším břehu informují, že vjíždíme do národního parku Česko-Saské Švýcarsko. A najednou je na co se koukat. Sotva nám zmizí z očí vyhlídkový skalní most Basteibrücke s několika oblouky, objeví se před námi 415 metrů vysoká stolová hora Lilienstein, kolem níž se Labe stáčí ohromným obloukem; a na závěr tohoto přírodního divadla máme přímo nad sebou horu s nedobytnou pevností Königstein. Člověk skoro neví, kam jít dřív!

Jenže je půl sedmé, tak je rozhodnuto, že nejdeme nikam. Tedy, ne že by se nám chtělo, nějak jsme totiž odvykli šlapání do kopce! Navíc musíme najít nocleh, což tady v té osídlené soutěsce bude trochu komplikované. Podle mapy jsme zhodnotili lepší možnosti na druhém břehu, a když vidíme přímo v Königsteinu pod hradem přívoz, chystající se zrovna k odjezdu, neváháme ani minutu, naloďujeme se a za chvíli jsme již na druhém břehu. Nocleh máme, ale je to bída s nouzí. V lese, přímo nad silnicí, takže do spánku nám hučí auta, rachotí lodní motory a troubí vlaky z druhého břehu. Ale směrem dál bychom neuspěli vůbec, za Prossenem nás už stezka navádí rovnou do lázeňského Bad Schandau. Hned na kraji města okupujeme Penny Market. Podle specifické vůně je zřejmé, že prodejna na břehu Labe byla ještě před pár týdny pod vodou - nyní už je zcela v provozu. Po mostě pak přejíždíme zpět na levý břeh řeky a pokračujeme po stezce směrem do Čech. Nějak jsme nečekali, že tu Labskou zvládneme takto rychle, ale není co řešit, pojedeme dál, kam až to půjde. Je pondělí, do konce týdne bychom mohli teoreticky dojet po svých až domů.

V Německu jsme najeli 726 km

Podél Labe v Čechách

Děcka se už každou chvíli ptají, kdy budeme v Čechách. Necháváme si to pro ně jako překvapení. Povodeň zanechala svoji památku i tady - na lampičkách asi pět metrů vysokých je zachycená sláma - zíráme nad mocí vodní masy a litujeme zdejší obyvatele - bydlení u řeky je jistě romantické, ale to riziko povodní je šílené, poslední dobou je tu velká voda snad každých 10 let.

Konečně vidíme na druhém břehu Hřensko, ale na hranici jsou to ještě asi dva kilometry. Děcka si sice všimla české vlajky, ale nějak jsme to okecali, že to ještě Čechy nejsou, že tam přijedeme až zítra. Hned využíváme českou mobilní síť a voláme rodičům, že jsme živí a zdraví v Čechách, a že zkusíme dojet až domů na kolech.

V Děčíně se sháníme po koupališti. To se nakonec nachází kousíček od stezky a je dokonalé. Celodenní vstupné pro dospělého za 35 korun, 10 za dítě se zdá neuvěřitelné. Tady nám není líto celodenní vstupenky, i když jsme na koupališti jen dvě hodiny. "Maminko, tady už hodně lidí mluví česky, to už jsme blízko Čechám, že?" Déle jsme jim to tajit nevydrželi! To byla radost! A vedle bazénu hospoda s kofolou a wifinou - v Čechách největší samozřejmost, to jenom v Německu s tím nadělají.

Cyklostezka značená číslem 2 (Labská) vede z Děčína do Ústí nad Labem a dál podél řeky. Kromě krátkého úseku za Děčínem, kdy vede po rušné silnici, je to fungl nová asfaltka. Bohužel je tato krásná stezka na několika místech kompletně zničena povodní - voda s sebou vzala úplně celý asfaltový koberec a tak musíme kousek po silnici. Nicméně naštěstí větší část zůstala v pořádku.

Děláme si kratičkou odbočku k zámečku Velké Březno a pak nás stezka dokonale provádí Ústím nad Labem. Než jsme si uvědomili, že jsme ve městě, míjíme hrad Střekov a město opouštíme. A to vše po cyklostezce! Teda, klobouk dolů, to jsme nečekali! Večeříme v zatuchlé restauraci (byla kousek od řeky), protože jsme nějak zapomněli do Ústí odbočit na nákup, jak to krásně jelo. V hospodě jsme vytvořili jedno prvenství - stali jsme se prvními zákazníky, kteří si z jídelního lístku objednali krupicovou kaši.

Sviští to jako blázen, za chvíli se před námi zjevují kopečky Českého Středohoří, konkrétně Lovoš. Je ale osm večer, chtělo by to najít nocleh. Údolí je ale poměrně osídlené, nezbývá než v Sebuzíně odbočit a vydat se od řeky dál. Nakonec táboříme na louce s výhledem na Milešovku a rozestavěnou dálnici D8.

První noc v Čechách ale není vůbec dobrá. Z údolí hučí vlaky - dráha zde vede po obou březích Labe! A jako bonus máme ráno střetnutí s nepříjemným hajným - to že si on jezdí esúvéčkem volně po loukách a lesích je v pořádku, ale že my nocujeme v přírodě (dneska naštěstí bez ohně!) v CHKO je hroznej problém. No, řeknu vám, já bych tomu tady ten statut chráněné krajinné oblasti sebrala. Jaká to je tu příroda? Hroznej rámus, stavba dálnice … rychle pryč.

Stezka pokračuje stejně jako včera, to znamená samostatná asfaltka krásným údolím podél řeky. Projíždíme Libochovany, Velké Žernoseky a vjíždíme do Litoměřic. Za nimi vyjíždíme z Českého Středohoří, kopečky necháváme za sebou a před sebou máme zase rovinatou krajinu. Za sebou také necháváme pohodlnou asfaltku, a dál se drkotáme po kamenech nebo jedeme po silnici v podstatě až do Roudnice nad Labem.

Kousek za Roudnicí nás žlutá šipky s dvojkou navádí na cyklostezku a přivádí až k mostu do Štětí. Tam bychom normálně nejeli, ale chtěli jsme si dát pauzu na místním koupališti, protože je potřeba v parném dni trocha osvěžení. Bazén v Roudnici byl bohužel díky povodním uzavřený. Po koupeli se na stezku zase vracíme a ta nás krásně vede kolem Mělnické elektrárny až do Mělníka. V jednom místě se Víti chytil asi desetiletý kluk a zkoušel ho předjet - jenže to neměl na našeho namakaného synátora. Ten to své, byť naložené, kolo nohama rozpéroval a nestačil nejen kluk, ale ani my.

V Mělníce se zpívá "tam kde se stéká, tam u Mělníka, proud řeky Labe s Vltavou" a pro nás tu končí jedna etapa Labské stezky - Labská (jak dvojka, tak i ta v průvodci) oficiálně uhýbá podél Vltavy na Prahu. Což se nám nezdá logické, ale o tomto faktu víme a již dříve jsme se rozhodli, že budeme pokračovat dál podél Labe. Po 846 kilometrech (měřeno z Hamburku) tak z Labské stezky (resp. z CT č. 2) uhýbáme a dál pokračujeme po čísle 24, tzv. Polabská stezka. Nemáme jinou mapu než tu v chytrém telefonu, ale snad nám bude stačit. Kupovat si mapy, když doma leží celý atlas, je zbytečné.

Vyjíždíme si k zámku a na Vrázovu vyhlídku - Labe se odtud jeví jako menší než vtékající Vltava, ale co naděláme. Čtyřiadvacítka vede optimisticky dál podél řeky, tak se po ní po chvilkové pauze vydáváme dál. Jenže následuje šok v podobě bahna, louží a komárna. To to pěkně začíná! Povodeň, kterou přinesla Vltava, se bohužel rozlila i zde, pár kilometrů od soutoku. Táboříme za obcí Tuhaň vedle fotbalového hřiště. Místní přes něj prý ještě před pár týdny jezdili na loďce. Tolik komárů jako tady jsme snad ještě nezažili. Ráno doslova prcháme, ale jde to blbě. Stezka se zúžila na dvacet centimetrů a zavedla nás do lesa plného krvelačných potvor. Dobrá past! Konečně jsme zase na břehu Labe, kde je situace o něco lepší, ale i tak obdivujeme rybáře, jak tady vydrží sedět. Chytání ryb s výhledem na Neratovickou Spolanu (a do toho ti komáři) musí být opravdu zážitek.

V Neratovicích zoufalé drkotání podél řeky vzdáváme a vydáváme se po silnici do Kostelce nad Labem, kde se na čtyřiadvacítku opět vracíme. Bohužel jsme ale zvolili blbý břeh řeky - na tom naše klopýtáme na hlíně přes kořeny, na tom druhém se prohánějí inlajnisti. Ach jo.

Z Brandýsa nad Labem vede na Čelakovice opět pěkná cyklostezka, ale naložené cyklisty, natož s vozíkem, na ní asi nechtějí, protože jinak by je na stezku nenaváděli úzkou lávkou se skoro stoosmdesátistupňovou zatáčkou. Ale jsme už ostřílení borci, zatáčka nás zdržela jenom chvilku a konečně můžeme jet aspoň zase chvilku v klídku a pohodě. Při obědě volám kamarádce do Nymburka: "Markéto, jedeme kolem vás z Hamburku, co kdybychom se stavili?". Nakonec je z toho pozvání na nocleh. Jenže Nymburk je daleko a chceme-li se tvrdohlavě (jako já) držet Polabské stezky, je to docela vopruz, zejména pro Luďka táhnoucího vozík. Bojí se, aby ho takhle kousek od domova neoddělal. V Doubravě tak úzkou pěšinu vyšlapanou ve vysoké trávě na břehu Labe opouštíme (jinak tyhle úseky podél řeky řadíme k nejhezčím, ale fakt bychom tímto stylem dojeli domů vykodrcaní až za týden) a do Nymburka dojíždíme po silnici. Nocujeme ve stanu u kamarádů na zahradě, konečně jsme také šli po více než dvou týdnech do sprchy! Mám pocit, že už se to moc nevyplatilo. Kdyby to někoho zajímalo: Hamburk - Nymburk (podél Labe) naměřil tachometr 914 kilometrů.

Že vede z Nymburka do Poděbrad podél Labe pěkná cyklostezka (dokonce po obou březích) je známá věc už dlouhá léta. Za Poděbrady pokračuje dokonce až do Libic nad Cidlinou, kde opět bez varování končí a navádí nás na silnici. Pátráme na internetu, jak stezka vypadá dál směrem na Kolín, ale informace nejsou optimistické - v podstatě by to bylo opět drkotání po kamenech a tak se vydáváme do Týnce kratší cestou po silnici. Ve vsi Břehy má Luděk defekt. Než to zalepí, stíhám dojet do Přelouče do Tesca na nákup. Beru buřty k večeři a plechovku piva jako překvápko po večeři.

Táboříme na břehu malého rybníčku před Lázněmi Bohdaneč, v kupodivu krásném prostředí kousek od města. Rozděláváme ohýnek, opékáme buřty a Luděk touží, dle předpokladu, po pivku. Posílám ho do rybníka, kam se mi ho v nestřežené chvíli při stavbě stanu podařilo šoupnout (a přivázat provázkem samozřejmě!) Překvapení se povedlo! Počasí se trochu zkazilo, celou noc prší, ale ráno je pěkně. Z Lázní Bohdaneč se vydáváme po stezce č. 4039, která nás pěkně provází až do Opatovic nad Labem. Za nimi po malém mostku přejíždíme řeku, no, tady už spíš říčku - tak ahoj, Labe! Loučíme se s ním, ne snad naposledy, ale pro tuto cestu už definitivně. Symbolický plivanec - a pozdravuj v Hamburku! Mrzí mě, že jsme tu Polabskou od Poděbrad trochu odflákli, ale co se dá dělat, striktně se jí držet by bylo jedině trápení, a kdo nás bude hodnotit? Nikdo.

Ve Vysoké nad Labem nás dohnala silná přeháňka. Aspoň důvod jít do hospody - mají šišky s mákem, tak není co řešit. Po jídle (a naštěstí i po dešti) nás cyklotrasa č. 181 provádí krásnými lesy až do Chocně. Navštěvujeme známou restauraci U Osla a cpeme se zdejšími vyhlášenými bramboráky. Je nám líto tábořit 50 kilometrů od domova, ale musíme ještě jednou, kousek za Chocní, v přírodním parku Peliny, rozbalit stan. Mohli bychom dojet domů vlakem, ale nechce se nám, to už dojedeme po svých. Poslední den nás čeká již známá cyklostezka podél Tiché Orlice do Ústí nad Orlicí. V Brandýse se nám konečně podařilo navštívit zdejší labyrint (pokaždé jsme zde byli mimo sezónu). Trochu nás rozladilo mastné vstupné, tak tam posíláme jenom děti (ale i ty platí 20 korun každý) a užíváme si jejich veselé pokřikování od pomníku Jana Amose Komenského. Naštěstí se jim podařilo východ z bludiště nalézt a tak můžeme pokračovat dál. V Lanšperku se nemůžeme nezastavit v bufetu u cyklostezky na jednu Holbu, kde stavíme skoro pokaždé, když odněkud jedeme. Jednou nás tu dokonce chytla šílená bouřka, děti si dodneška pamatují, jak slunečníky doslova létaly vzduchem.

A po chvíli "jé, támhle vidím Suchák". Už jsme skoro doma. Kolemjedoucí cyklista se ptá "odkud jedete?" "Z Hamburku", odpovídáme. A když uznale pokýval hlavou, dodávám: "ale předtím jsme ještě byli v Polsku a ve Švédsku." Nevypadá, že by to chápal. Já taky nechápu, že jsme to zvládli.

V Letohradě probíhá ochutnávací akce na Sládkovu limonádu - do cesty se nám postavily stánky dva a tak si užíváme tuto dobrotu hned dvakrát. A ve Verměřovicích se potkáváme s babičkou - přijela až z Prahy uvítat nás z cest a jakmile pro nás doma připravila oběd, vydala se nám na kole naproti. To je milé! Posledních 10 kilometrů domů se nám jede veseleji!

Podél Labe z Hamburku až do Těchonína ujeto 1103 km, z toho Víťa sám 661 km.

Trasa:
http://www.bikemap.net/en/route/2378192-dovolena2013_svedsko-polsko-nemecko

Více fotek: http://www.epastorek.cz/vypravy/2013/cesta-na-sever-cast-22-labska-stezka/?nggpage=1#galerie

Celkem za šest týdnů ujeto: 2430 km, z nichž Víťa nakroutil sám úctyhodných 1338 km.

Klobouk dolů před jeho výkonem, zaslouží si největší uznání!

A koncem roku svítilo na jeho tachometru skoro 2000 kilometrů - docela dost, na šestiletého kluka, co myslíte?

A pro toho, koho by zajímalo, kolik nás celá šestitýdenní dovolená stála peněz, tak se vším všudy (včetně trajektů!) to vyšlo na 59 tisíc.

O nás - www.lesovna.eu
Naše cesty - www.epastorek.cz
Naše knížky o cestování - www.knihy.lesovna.eu